Trocha toho recenzování:
Popravdě nedokáži ani teď říct, jestli jsem překvapená, zklamaná, spokojená, nebo mám v hlavě takový guláš, že se všechny emoce smíchaly a buď jsou to všechny, nebo ani jedna. Nejspíš bych si už měla nejen já, ale i čtenáři pomaličku, ale jistě zvyknout na fakt, že druhé díly slouží v trilogiích pouze k tomu, abychom se zchladili před grandiózním finále. Snad se na nás ti autoři i domlouvají, jinak si tento "trend" nedokážu vysvětlit. Faktem však zůstává, že po nerozdýchatelném závěru první knihy jsem nerozdýchala ani konec druhé knihy - ovšem z naprosto opačné emoce. Proč, Veronico, proč ses pokusila zdegenerovat Perryho na dalšího z mrzkých, hloupých a podřadných mužských postav, o kterou by si taková badass hrdinka, jakou Árie je, neopřela ani zbraň?
Vezměme to od začátku. Máme tady znovu-setkání Perryho a Árie, ze kterého si každý správný fanoušek série Nebe cvrkne, bude kopat nohama ve vzduchu, mávat rukama a pištět nadšením. Trochu si s námi autorka pohraje a naservíruje nám ne zcela nečekaný koncept "nemůžeme-být-spolu-protože-to-ostatní-zakazují", jehož základy nám předkládala celý první díl. Ona ta trocha napětí nepřijde na škodu, takže to je rozhodně bod k dobru. Vlastně se dá přičíst k dobru celé seznamování Árie s vesnicí a jejími obyvateli, stejně jako jejich krátkozrakost a nenávist. Postavy jsou uvěřitelné, taktéž jejich chování, a ačkoliv bych terčem jejich urážek být nechtěla, docela jsem se bavila a se zájmem sledovala, kam až to může přijít.
Árie se se vším poprala nade vše pochybnosti skvěle, ostatně stejně tak zvládna všechny situace, před které ji Veronica, totižto osud, postavil. Obzvláště v druhé polovině knihy jsem prostě musela obdivovat její odvahu a nepřestávala jsem zírat, na co všechno si ta holka troufne. Dohání mě skoro až k slzám, že nemůžu říct to stejné o Perrym. Z kluka, který to dotáhl až na Krvepánem Tideů, se někdy v druhé polovině stává opět kluk, které se někdy až smutně směšně pokouší napodobovat chování velkého náčelníka. Díky bohu, že se na scéně znovu objevuje Maron, se kterým jsme se seznámili v první knize, a znovu pozvedává úroveň knihy. A když už jsme u starých známých... nemůžu, rozhodně nemůžu opomenout Roara, toho paličatého, vtipného, narcistického fešáka, který mě bavil od začátku knihy až do konce.
A abych nezapomněla! Čeká nás také pár nových postav. Jmenovitě jsou to především Liv (která má hned několik rolí - je to Perryho sestra, Roarova milovaná a Sobolova snoubenka, a také naprosto nepředvídatelná osobnost - alespoň doufám), Sobol (který je stejně nevypočitatelný, jako výboje éteru, žije si ve svém hradě a jen sám Bůh a autorka můžou tušit, co se mu honí v hlavě, co plánuje a jestli opravdu zná polohu Poklidné modři) a Kirra, vyslankyně Sobola a někdo, kdo mi prostě pod nos nejde.
Na druhou stranu, abych pořád jenom nenadávala, jak mě druhý díl zklamal, a vy pochopili mé hodnocení, musím zmínit, že se vyskytlo pár scén, které mě přesvědčily o tom, že oba dva díly napsala stejná autorka, že je to dobré, čtivé, se zajímavým příběhem, nepřeslazeným milostným trojúhelníkem (nejde o přeslazenost, trojúhelník se tu prostě a jednoduše nevyskytuje), objevuje se akce, díky monstrózně velikým písmenkům se otáčí jedna stránka za druhou a než se nadějete, budete mít tu jízdu za sebou a nezbude vám nic jiného, než oči pro pláč, protože musíte po tak zpackaném závěru čekat minimálně rok na třetí díl.
