Extrémně rozzuřená, ale aspoň v bezpečí.

Dnešek byl takový normální den. Vstala jsem z postele...a pak se celý den jen flákala. Úspěšně se blížím k dočtení Asfaltu, pak už jen Erilian a "resty" mám škrtnuté. Jen kdyby konečně přišly ty recenzáky. Dnes u nás sice pošťák zvonil hned dvakrát, ani jednou ale nenesl balíček pro mě. To je fakt k vzteku. Navíc mě extrémně svědí záda (proč, to se dozvíte až v sobotu, muhaha) a z televize zpívají o vložkách. Kromě toho jsem se dozvěděla, že skupina, kterou nenávidím, přezpívala a naprosto zruinovala písničku od zpěvačky, kterou miluju (v zájmu trvalých přátelských vztahů neprozradím, o jaké osoby se přesně jedná. Neumím se bít ani utíkat a jsem si naprosto jistá, že pár lidí by mělo chuť mi opravdu ošklivě ublížit).
A pokud máte chuť vyvětrat, otevřete okno a místo čerstvého vzduchu se vám dostane zápachu rybiny...inu, fakt špica, takže rychle zavřít okno a letět pro osvěžovač vzduchu, protože všechno je lepší, než rybina.

Nejvíc je fajn, když se vám zdá o knize, kterou jste ještě ani nečetli (ironie). Nemám nejmenší tušení, jestli tímhle syndromem trpím jen já, nebo postihuje víc nebohých lidí, nicméně je někdy opravdu otravný. Neříkám, že to není fajn u knihy, u které si jste naprosto jistí, že se v ní objeví nějaký sexy chlap, ale takový Les rukou a zubů... inu, to, že mám zombie ráda, neznamená, že toužím po tom, být jimi sežrána. A když už jsme u těch zombie, dostáváme se k části názvu článku, ve které tvrdím, že jsem v bezpečí. Proč? To se dozvíte na obrázku pod článkem.
Naprosto vyčerpaná končí vaše Emily.L