Brand New Start

Žiju. Tedy spíše přežívám. Po nocích brouzdám vodami tumbleru a vylívám si své srdce a své myšlenky na stránky Wordu, protože svůj rukopis nesnáším natolik, že raději překousnu tu naprosto nepoetickou představu elektronického deníku, než po pár letech luštit hieroglyfy a ťukat si na čelo.

(promiňte, čekali jste zřejmě po vzoru těch předchozích vtipný článek. tohle není jeden z nich)

Je mi dobře. Je mi vážně dobře, je mi líp než kdy předtím. Po šíleně dlouhé době mě budoucnost neděsí (lžu, maličko přece jenom), ale těším se na ni. Mám spoustu plánů, kvůli kterým bych i zaprodala duši, tak moc je chci realizovat. Svůj život v nejbližších letech si maluju duhovými barvami a je plný spokojenosti, smíchu a kreativity, je to můj vlastní pokoj v bytě plném úžasných lidí, útočiště, kde se budou všude po zemi válet knihy, a kde bude na stole stát hrnek s vychladlým čajem, kde bude po stěnách nalepeno nespočetně fotek, zkrátka místo, které bude jenom moje. Chci začít znovu, a tentokrát to udělám správně.

(mezi řečí bych se chtěla zmínit, že blog před dvěma měsíci "oslavil" dva roky existence, ale příliš se stydím za ten uběhlý rok, kdy jsem nechala Knižní koutek pouze existovat, než abych měla v úmyslu cokoliv oslavovat. Oslavovat se bude, až to tu celé dám znovu do pořádku).

Řekla bych, že se ze mě stane šílenec vyzbrojený barevnými zvýrazňovači a spousty bloky papíru, kdy se budu pokoušet udělat si jakýs takýs systém v tom, co kdy napsat, natočit, nafotit, zveřejnit... a jsem dostatečně velký realita, abych věděla, že můj (ne)smysl pro chaos není s tímto nápadem zcela kompatibilní.

Čeká mě spousta práce. Takže bych se do toho měla pustit co nejdřív. Připravit, pozor, teď!

(PS: Kdyby mě náááhodou někdo hledal na tumbleru, tady jsem: http://insanewritter.tumblr.com)

Prokrastinace, deprivace...a ty ostatní věci

Snad častěji, než nahlížím do lednice, se ptám Boha, čemu mu vděčím za tak sladkou vlastnost, jako je střídání nálad rychlosti tajfunu. Ne že bych věřila na Boha (nebo alespoň ne na toho křesťanského), ale moc ráda na něj svádím všechny neúspěchy, které pramení z mé genetické dispozice, proti níž se mí drazí rodičové coby pachatelé vehementně brání. Faktem však zůstává, že ačkoliv ještě včera bylo všechno veselé a barevné a úžasné a celý svět se topil ve štěstí, dneska bych nejraději zalezla někam do kouta, kývala se ze strany na stranu a litovala se tak, jak jen to člověk v hluboké depresi dokáže. Proč, Bože, proč?

Vzhledem k tomu, že mi ještě po prošikanované základce zbyly pocity typu nikdo-mě-nemá-rád-všem-lezu-na-nervy-měla-bych-se-někam-odklidit-a-nikomu-nelézt-na-oči nemám daleko k tomu, aby mě opravdu nikdo v nejbližším týdnu nespatřil. Pokud si k tomu ještě připočtete fakt, že se jakýmsi záhadným způsobem vrátila má alergie bůh-ví-na-co a doma už nezůstal jediný Zyrtec, má jediná spása proti napuchnutém krku a jistojisté smrti udušením či hlady, jelikož pozřít cokoliv, co není tekuté, je krutý boj, a já si nejsem jistá, co z toho přijde dřív, musíte i vy, kteří máte momentálně na očích růžové brýle, soucitně pokývat hlavou. Toliko k deprivaci.

Blížím se ke zdárnému konci Noční směny (i když zdárný je v souvislosti se zmíněnou knihou slovo silně zavádějící). Nechci číst pokračování, nechci, nechci, nechci. Možná až tehdy, kdy způsobený šok odezní, nebo se to možná v posledních 50 stranách nějak závratně zlepší, každopádně nápad to byl sice hezký, ale zombie v posteli nejsou sexy, ta obálka mě nadále nepřestává strašit ve snech a ačkoliv je mi samozřejmě jasné, že nemá s příběhem co dělat, i přes veškerou snahu stále vidím hlavní hrdinku Eddie jako to monstrum s příliš malou hlavou na tak veliký obličej.

Uvědomila jsem si jednu věc. Za červen jsem přečetla pouze jednu knihu. Neuvěřitelným způsobem mě to děsí. Ještě děsivější však je, že se mi ani nechce číst další knihy. Zdá se, že ta kniha opravdu zabíjí čtenářovu invenci. Neřeknu vám, co je to za knihu. Každopádně fakt nemám pocit, že by nějaký červen byl. Možná jsem po cestě z práce vjela do černé díry nebo něčeho podobného, a přeskočila v čase. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Moment, omyl. Já si to jinak ani vysvětlit nechci! Ale polepším se, to slibuju.

A teď k něčemu veselejšímu. Vyhrála jsem lístky na Pěnu dní! Takže si ve středu uděláme s kamarádkou výlet do Olomouce. Článek bude. Taky jsem se konečně odhodlala utratit celý svůj týdenní plat za Conversky. Takže pokud se s některými z vás potkám na sraze ve Zlíně, budu už mít na nohou ty 5 let vysněné krásky. A! Zdárně se ploužím k přečtení všech knih, které v knihovně mám (ačkoliv mi to určitě se skóre 1 kniha za měsíc nevěříte, a já se vám vlastně vůbec nedivím), takže se slinou na bradě pošilhávám po Pilířích země, které si snad konečně přečtu. Muhaha!

I´m back! And I know nothing.

(Tak jo, nejdřív prosím aspoň oceňte, jak jsem skloubila hlášky hned ze svou skvělých seriálů! A tak hezky, aby jedna navazovala na druhou! :D )

Takže. Jde se na věc. Ehm. Takžeeeee.... Jsem zpátky! Ano, ano, je to tak. Ačkoliv jsem měla být zpátky už před, dejme tomu, třemi týdny, nějak mi to nešlo, prokrastinovala jsem, čučela na filmy, a tak nějak válela šunky, což se mi nehezky vrátilo a prostě díky bohu, že ještě chvilku se na koupaliště nedostanu.
A teď k tématu.
V sobotu jsem na fb stránku blogu psala, že se stala tragédie, která mi nejspíše zabrání ve fungování na blogu. Ono to vlastně vypadalo, že mi zabrání v jakémkoliv fungování a já si prožila 3 nejhorší dny mého života. Přitom ten první nejhorší začal tak hezky - svítilo slunce, bylo příjemných 28 stupňů a já se zrovna chystala ven...když mi táta zavolala, že Percyho, mé milované čtyřnohé miminko, přejelo auto. Řeknu vám, že "díky" celé panice si vlastně další chvíle ani moc nepamatuju, jen vím, že se Percy nemohl postavit na zadní nožičky, vůbec s nimi nehýbal a my jeli okamžitě k veterináři. Od té chvíle jsme šli od jednoho vyšetření k druhého, nakonec nás poslali ke špičkovému neurochirurgovi a ortopedovi, jakého si jen domácí mazlíček může přát. A ten mi na rentgenových snímcích ukázal to, co jsem chtěla a v co jsem doufala - miminko bude zase běhat. Netuším (a nejsem sama), jak je možné, že pětikilové štěňátko přejel na betonové cestě dvoutunový teréňák, a ono vyvázlo "jen" s mnohačetně zlámanou pánví, každopádně je to neuvěřitelný zázrak, za který jsem každou minutu vděčná, a nejspíš za něj budu vděčná do konce života. Takže Percy teď nesmí měsíc chodit, aby mu pánev zase hezky srostla (úlomky zůstaly u sebe, takže ani nebyla nutná operace), a pak může zase běhat a dovádět jako před nehodou.

Čímž se dostáváme k tomu, že já jsem psychicky opět v normálu a začínám opět blogovat. Pár věcí se na blogu změní (mimochodem ještě sama netuším, které a jak moc :D ), ale není se čeho bát a já osobně doufám, že to budou změny jen a jen k lepšímu :)

První blogové narozeniny

Páni! Když jsem tenhle blog zakládala, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že neskončí tak, jako mé všechny ostatní blogy - zapomenut a ztracen v propadlišti dějin internetu. A ono ne! Dneska je to přesně rok, co jsem  klikla na tlačítko Založit blog , co jsem přestěhovala blog na novou adresu, co jsem klikla na tlačítko Založit blog, následně ho přesunula na novou adresu a publikovala svou první recenzi. Opravdu, opravdu ještě teď nedokážu uvěřit tomu, že se Knižní koutek dožil, vzhledem k mé povaze, úctyhodného jednoho roku.

A teď si dáme pár statistik, ano?

Počet shlédnutí stránky: 23 000 (to fakt, hezky se to sešlo!)
Počet pravidelných čtenářů: 134
Počet komentářů: 805
Nejvíce komentovaný článek: Měsíční chvástačka: červen + červenec 2012 (27 komentářů)
První publikovaná recenze: EREBOS - Hra, která zabíjí!
Nejvíce čtená recenze: Espressologie (680 shlédnutí)

Moc, MOC všem svým čtenářům děkuju! Protože bez nich bych to tak daleko nedotáhla, se ví. Nemáte ani tušení, kolik moc pro mě znamená každý vás komentář nebo shlédnutí stránky :) A taky to, že se na blog opětovně vracíte! Díky, díky vám *zatlačí slzu dojetí*. Jste úžasní!

Tak, a teď přijde na řadu to, co určitě všichni očekávají, že? (a co mimochodem tahle animace naprosto dokonale vystihuje):

Soutěž! Ale tu teprve chystám, takže mi hezky gratulujte, a těšte se na spoustu krásných cen, které jsem od vás "vyžebrala" od nakladatelství a vybrala ze své knihovničky :)

Noční klub

Není tomu tak dávno (vlastně je to velice, velice nedávno), co mi zase dalo Dvojče tip na knihu a´lá Kopřivův Asfalt, který mám už půl roku rozečtený (protože si ho šetřím! Taková kniha se nevidí tak často, takže si ji chci náležitě vychutnat, i kdybych ji měla číst 3 roky). Tenhle skvost (opět české) literatury nese název Noční klub a nejlevněji ho seženete tak za litr a půl. Pokud na vás budou hodní, šoupnou vám k tomu i ten druhý díl, ale to už na vás budou opravdu moc hodní. Nejvyšší cifra, kterou jsem za tyto knihy našla, byla něco přes tři tisíce. Zdá se, že Kulhánek je vážně borec, přesto mi nějak nejde na mysl, jak je sakra možné, že spíš než jeho knihy ve výloze knihkupectví spatříte po křižovatce pobíhat jednorožce. Sakra proč?!
Naše nakladatelství se můžou přetrhnout, aby vydali do roka (a ještě lépe do měsíce) co nejvíce oněch samozvaných "bestsellerů" dnešní doby, které se sice dají číst, ve výsledku jsou však všechny na jedno brdo, všechny jsou stejně fádní, ohrané a prostě až směšně stejné ve všech ohledech. Ale reedici Kulhánkových mistrovských děl nechystá nikdo. A já se zase ptám - sakra proč?! Když se přitom o poslední sehnatelné kousky vyznavači dobré literatury perou jako o poslední kus žvance. A myslím, že teprve tehdy, kdy si budu moct domů odnést Noční klub, kdy nebude za cifrou 240 další nula, teprve tehdy budu moct prohlásit, že lidé mají selský rozum a vkus.


PS: Vážně se omlouvám všem, kteří knihy, které se teď u nás vydávají jako na běžícím páse, milují, vždyť i já je čtu, baví mě a vesele za ně utratím i poslední peníze. Není na tom nic špatného, co si budem. Přesto, kdybych měla na výběr mezi takovou Divergencí, Shatter me, Nástroji smrti a podobně a mezi knihami od Kulhánka nebo Kopřivy... no, asi je vám z tohoto článku jasné, po čem bych sáhla. Ale stejně doufám, že tenhle článek nevyvolá nějakou žhavou diskuzi, ve které se bude probírat můj mentální stav a inteligence. Jen jsem prostě měla silné nutkání si postěžovat. Takže tak.

Hory mají lyže: Den pátý

Ták, a už je tu poslední příspěvek do tohoto pětidenního rádoby zpravodaje. Škoda, celkem mě bavilo jej psát :)
Anyway, pátý den, ten poslední, kdy se mělo odjíždět, bylo konečně NORMÁLNĚ. Tím normálně myslím, že bylo nasněžené, sníh nebyl těžký, bylo pod nulou... prostě nádhera. Lýtka stále bolela, já se tím ale nehodlala nechat zastavit! Takže jsem obula lyžáky, své lyže strčila bratrovi, který mi je tahal na svah formou tréninku, drapla místo toho jeho hůlky a s celou rodinkou se vydala na dlouhou a strastiplnou cestu na sjezdovku.
Vážně myslím, že pokud existuje něco, co na lyžování nenávidím, tak jjsou to umrzlé špičky prstů a výstup na svah, ze kterého pokaždé málem chcípnu. Jinak lyžování miluju. Už jsem vám říkala, jak moc lyžování miluju? Moc! Obzvláště první jízda je nejlepší. Ten pocit, když se teprve rozjely lanovky, vy se necháte vyvézt nahoru, vidíte všechno jako na dlani, sjezdovka je krásně upravená, prázdná... A vy se prostě spustíte  z kopce a jedete. Opravdu je to pocit k nezaplacení. Svištíte si to dolů ohromnou rychlostí, skoro byste se i smáli, jak je to skvělý pocit...a pak vjedete na část sjezdovky, kterou zřejmě někdo zapomněl upravit. Lyže se vám zaboří do odporně hlubokého sněhu, vám hlavou prolétne "Ou shit" a vy se snažíte mermomocí srovnat lyže a nerozbít si držku. Paráda! :D Naštěstí poslední třetina sjezdovky už byla zase upravená, takže jsem si ten největší sešup mohla dosytosti vychutnat. Jenom mi neleze na mozek, jak mohli sakra neupravit prostřední část sjezdovky. A jak to dělá to malé procento lyžařů, kteří si prosviští hlubokým sněhem jen tak, jako by tam žádný nebyl. Vysvětlete mi to prosím někdo.

Stejně to ale bylo bezva. Jen mě trochu mrzí, že nejlepší podmínky pro lyžování byly až ten den, kdy jsme měli odjíždět. Snad to příští rok vyjde lépe.
A co vám budu povídat dál? Nic! Zdrogovala jsem se kinedrylem, mým věrným společníkem na cestách, celou cestu domů prospala a - snad jako kompenzaci za to zdrogování - jsem se po příchodu domů chovala jako fretka. Lítala jsem sem a tam, vybalovala jako zběsilá a když jsem při mazání chleba máslem zjistila, že si rodinka mě a mé sotva postřehnutelné zápěstí šokovaně prohlíží, došlo mi, že kinedryl na mě má zřejmě poněkud zvláštní účinky. Nevím totiž, jak je možné, že jsem nejdřív zdrogovaná tak, že se sotva pohnu, a pak dokážu vyložit tolik energie, že se pohybuju takřka stejně rychle jako Superman.

A ještě se zmíním, že vítání s Percym, když jsme si pro něj přijeli k babičce, opravdu stálo za to - chudák nevěděl, s kým se přivítat dřív, lítal skoro rychleji, než já doma, a nakonec ho to vyčerpalo tak, že zalehl a usnul. Konečně jsem s ním zase doma, s miláčkem!

A tím končím, vážení. Snad zase za rok, znovu na horách. To vás snad zase budu trápit svými výlevy :P :)

Hory mají lyže: Den čtvrtý

Vážení, oficiálně vám oznamuji, že nejšikovnějším tvorem na světě je jeden divný brouk jménem Emily.L. Jen on si totiž dokáže hned první den natáhnout svaly na lýtkách tak, že ho bolí i třetí den. Ano, je to tak! Takže zatímco celý zbytek naší povedené famílie se vydal na svah, já zůstala trčet na pokoji. A ačkoliv mi pak u oběda bylo oznámeno, že jsem o nic nepřišla, připadala jsem si jako největší lůzr a nemehlo a pako a tak prostě všechno. Prostě o něco ochuzená. Nicméně ani tak mé dopoledne nestálo za starou bačkoru!
Ve zkratce jsem si umyla a vyžehlila vlasy, sbalila notebook do tašky (asi hodinu hledala občanku, než jsem usoudila, že ji snad potřebovat nebudu - mimochodem ji měla zabavenou matinka kvůli kupování permanentek) a odebrala se o tři patra výše do hotelového baru. Díky tomu, že bar teprve před chviličkou otevíral (takže jsem vypadala ještě zoufaleji, než jsem měla v úmyslu) jsem si mohla zabrat box, jaký jsem chtěla, objednat si dvojku bílého (kterou jsem nakonec vyměnila za pivo, které mě díky nuzné snídani skoro položilo a mimochodem ano, pila jsem už tak z rána a ne, normálně to nedělám), otevřít notebook, s jakýmsi pocitem vítězství se napojit na FREE barovou wifi a začít pracovat - čímž mám na mysli vést duchaplnou debatu se soulmate a napsat recenzi (obojí jsem ještě dopoledne splnila, pějte haleluja).

Odpoledne se šel hrát pink ponk. Ačkoliv jsem jako jediná chodívala na tréninky tohoto pro mě ne příliš atraktivního sportu (to bylo velice, velice dávno), smířila jsem se s postem věčně poraženého a jen si ze srandy pinkala postupně se všemi třemi členy naší rodiny, kteří se opravdu moc snažili netvářit se zoufale a znuděně v jednom. O to větší bylo mé překvapení, když jsem porazila bratra - spíše než své šikovnosti bych to však přičítala nehoráznému štěstí, které se u mě občas také zastaví, aby mě pozdravilo.

Ovšem nejlepší z celého dne byla právě večeře. Jelikož mi Standa Vlček slíbil, že mi na obědě předá podepsané pohlednice od všech kluků a nějak jsme se minuli, našel si mě na večeři - a řeknu vám, že pohled  na lidi v jídelně, jak koukali, když přišel k našemu stolu, popřál dobrou chuť a podal mi pohlednice s omluvou, že více se jich na ni už nevlezlo, byl k nezaplacení :D Jo, vážně je to fajn chlap.

Anyway, až na to, že večer již započalo zuřivé balení, jelikož druhý den se mělo jít lyžovat a následně odjíždět domů, už nemělo tak komický a zajímavý proces, abych se tu s ním musela vypisovat. Popřeju vám tedy jen dobrou noc a těm, co ještě ponocují, hezký zbytek soboty :)

Hory mají lyže: Den třetí

Dnes je to bez fanfár a bubnů a rovnou vám řeknu, že jsem v pořádku - po fyzické stránce. Pořád je totiž nad nulou, venku tečou z kopců malé potoky a, jak jste už určitě uhádli, nelyžuje se. Čert aby to vzal!
Navíc si stýskám po mé malé chlupaté čtyřnohé kuličce, mém miminku, pupim, prostě po Percym. Včera jsme volali s babičkou na skypu, ona ho zvedla do náruče před kameru a já se už už natáhla přes obrazovku notebooku, abych si ho mohla vzít. Už abychom byli doma u něj, fňuk.
Mimochodem miluju jahodové musli. Nejvíc na světě! O bože, jestli existuje něco lepšího, co se dá snídat, tak mě o tom prosím informujte, protože tomu moc nevěřím.
Jo a! Byli jsme zase na bazénu. Celou hodinu jsem se nehnula z whirpool, muhaha. Další půlhodiny jsme blbli s bráchou a našima v protiproudu s takovými těmu podložkami, co nadnášejí... a řvali jako paviáni a vůbec si musel každý, kdo nás viděl (nebo slyšel) ťukat na čelo :D

Navečer jsme byli hrát kulečník. A kdo tam nebyl? Kluci ze Slávie! Jelikož jsem byla zaúkolovaná sesbíráním podpisů, nezbývalo mi, než si dodat kuráže a jít na to! Sesbírala jsem je hned dvakrát - jednou pro Nika a jednou pro mého dědu, slávistu tělem i duší :D Kluci byli moc fajn, dokonce jsme pokecali. A co bylo nejlepší, že se jeden z nich (Stanislav Vlček) nabídl, že vezme pohledy na pokoj, aby je podepsali všichni. Juhuhuuu :D

Nuž, marně přemýšlím, co tak více dodat - snad jen, že jsem své krásné, sytě zelené nehty přelakovala černým lakem s praskajícím efektem. Myslím, že tohle byl opravdu na nic den. Stýská se mi po Percym! Jo a solidně prokrastinuju - vzala jsem si sem horu učení a hádejte, jestli jsem se něco naučila? Ani náhodou! :D Takže bych to viděla na neděli, kterou celou prostuduju. To mám za to!

Anyway, jaký byl ten váš den? Doufám, že alespoň o něco lepší, než ten můj! :)

Hory mají lyže: Den druhý

O la lá! Opět se hlásím se svým zpravodajem za druhý den, kdy jsou mé kosti a orgány… prosím bubny… opět v pořádku! Dnes jsme totiž nelyžovali. Teploty se pohybují nad nulou a sníh taje a taje a taje…a venku je to jedna velká louže. Takže nezbývalo, než vymyslet plán B! Opět jsme vstávali v nekřesťanskou hodinu, posnídali (sázená vejce? O ano! Ale ta zelenina mi fakt chyběla. Proč sakra nebyla zelenina? Co je to za snídani bez zeleniny?!), řádně zanadávali na počasí a jali se přemýšlet, co tedy budeme celý den dělat. Bazén byl jasnou volbou. Jistě, mohla bych vás obtěžovat svými popisy, kterak jsem uplavala pouze dva bazény.. a taky že budu! Takže jsem uplavala dva bazény, než mi plíce vypověděly službu. Myslím, že jsem na tom vážně bídně. Kde je mých obvyklých 20 bazénů za hodinu? Nicméně whirpool mi velice rychle zvedla náladu a já v ní strávila skoro hodinu. Bájový! Na tobogánu jsem sjela pouze tři jízdy – první byla plná strachu, protože když jsem byla malá, na jednom koupališti, kam jsme kdysi jezdívali, nastražil někdo do vnitřku tobogánu žiletky. Nebylo to v době, kdy jsme tam byli s naší rodinou, přesto se od té doby bojím na tobogánech jezdit, pokud to předtím nesjel v pořádku někdo, koho znám a kdo by nic takového neudělal – sobecké, já vím, ale jinak prostě ten tobogán nesjedu. A navíc mi málem uplavaly čočky, so… Návrat do whirpool byl jasný.

Odpoledne jsme se vydali do města – no, „města“. Viděla jsem Krakonoše! A jeho poskoky, muhaha. Znovu jsem si také ověřila, že ve Špindlerově mlýně nevedou všechny cesty do centra, jako u nás ve městě, ale do prdele. Pardon, ale jinak to říct nejde, to městečko je vážně pitomě postavené :D Najít potraviny je takřka nemožné a navíc se musíte furt trmácet do kopců – do spousty velice strmých kopců. Ještě že cesty nebyly namrzlé jako loni, to mi totiž ujela noha, plácla jsem sebou na zem a nejen, že jsem si solidně narazila kostrč, ale taky jsem celý kopec hezky zase sjela dolů. Vážně k popukání, myslela jsem, že si to přifrčím s buldozerem a všechny ty debilní kopce jakýmkoliv způsobem zruším.

Také zde platí pravidlo: Za spoustu peněz málo muziky, protože ty ceny jsou nehorázné. Zašla jsem si do jednoho obchůdku, že si koupím bájovou chlupatou a huňatou čepici. Čísilko 450 by mi nepřišlo tak hrozné, kdybych ovšem nenarazila na původní cenu – 155. Se smíchem jsem vrátila čepici do regálu a odešla. A mimochodem – bumerangy od loňského roku ještě nevyšly z módy!

Marně přemýšlím, co bych tak ještě dodala, protože mi přijde dnešní zpravodaj opravdu krátký a hlavně nudný, ale obávám se, že takový byl prakticky celý den – nudný. Jediné, co na něm nudné nebylo, jsou mé sytě zeleně nalakované nehty. Které se nikomu nelibí, mimochodem. Fňuk.

Nuž, nemám slov, tudíž končím! Mějte se fanfárově! A bájově taky. Prostě se mějte skvěle :)

Hory mají lyže: Den první

Vážně, vážně doufám, že alespoň někdo ocenil slovní hříčku názvu z jednoho hororu (který jsem však nikdy neviděla). Vážně, vážně v to doufám! :D
Zatímco jsem na horách, sem tam si ukradnu chvilku na nechutně drahé wifi tady na hotelu (ať žijí kartičky s číselnými hesly a časovým limitem!) a zkontroluju, jak se mi hezky zveřejňují nastavené články tady na blogu, rozhodla jsem se, že budu psát pětidenní krátký zpravodaj. Však víte, abyste věděli, že vaše Emilka ještě nechcípla a má všechny kosti i orgány na správném místě - pokud by to ovšem někoho z vás zajímalo. So, this is it' A co že se vlastně za celý první den odehrálo?

No, především jsem vstávala v nekřesťansky brzkou hodinu, abychom stihli posnídat a vyrazit na svah, dokud tam ještě nebude moc lidí. No...nebylo o co stát. Nejenže je sněhu vážně poskrovnu, navíc je nad nulou. Takže sníh těžkne. Vážně není nic lepšího než těžký sníh. Během prvního sjezdu jsem děkovala za několikaletou praxi a fakt, že lyžování je jako jízda na kole (kterou prostě nezapomenete). A druhý sjezd jsem si vážně užívala. Z mého předsevzetí být první den opatrná (protože se mi zdál opravdu moc ošklivý sen, kterak mě jeden lyžař srazil a já skončila polámaná a pohmožděná - sen byl očividně inspirovaný neblahým osudem mého otce, který si loni moc nezalyžoval) nezůstalo nic a já prostě svištěla celý ten kilometr dolů s pocitem neuvěřitelného a závratného štěstí. Miluju lyžování. Své štěstí taky, protože mě nikdo nesrazil, ačkoliv s tím Rusákem jsem měla namále - hrdý tatíček natáčel svou dcerušku, kterak projíždí lesem při své první velké jízdě. Tak zaprvé jezdil jako prase, pletl se všem do cesty a ještě byl vysmátý jako měsíček na hnoji. Fakt jsem měla sto chutí mu lyži vrazit někam. Víme kam. Jo a taky kdybych já své dítko učila lyžovat, rozhodně bych to nedělala na druhé nejstrmější sjezdovce, jaká vůbec ve Špindlu je. Mimochodem nic nenasere víc, než když vás začne nesnesitelně svědit hlava, ale vy se prostě nemůžete poškrábat! Toliko k mým zážitkům ze svahu.

Jo, jinak se snažím šetřit. Knihu. Naivně jsem si totiž myslela, že budu mít tolik aktivit, že si vystačím s Jednou nohou v hrobě a Báječnými léty pod psa k maturitě. Omyl. Ještě to odpoledne, co jsme přijeli, jsem měla tři čtvrtiny Nohy přečtené. Momentálně už je přečtená celá a já si hledám autobus, kterým se dostanu do Vrchlabí do nejbližšího knihkupectví. Debil debil debil! Příště s sebou raději vezmu jen tři trička, ale pět knih. Nejmíň.
Taky je s námi na hotelu ubytovaná Slavia Praha. Dostala jsem od Nika za úkol posbírat podpisy. Tohle bude vážně sranda, aspoň, že se chlapci druží a chodí večer hrát do baru kulečník. Vidím to tak, že se na misi posilním dvojkou bílého. A zvládnu to!

Hm, měla jsem toho na mysli mnohem více, ale jak tak vidím rozsah článku, ono je jenom dobře, že jsem všechno zapomněla. Pokud bude o ty moje žvásty někdo stát, zítra si to přihasím s dalším článkem! Zatím sbohem, vážení, lyžování zdar! A taky čtení a učení a blogování a vůbec čemukoliv, co právě děláte vy :)

Skoro-dvojitá smrt a pár plánů na příští týden

Před hodinou jsem dočetla Nadpozemskou. Následující hodinu jsem drhla kachle v koupelně jakožto součást velkého vánočního úklidu a pokoušela se zjistit, jaké přesné pocity ve mě tato kniha zanechala, protože z toho konce by jednomu explodovala hlava. A zatímco jsem se ztrácela v myšlenkách, nacvičovala při nemožně nahlas puštěné hudbě nové taneční kreace a pokoušela se odstranit nánosy prachu z větráků, díky nimž jsem byla nucena vylézt na žebřík (máme fakt hodně vysoké stropy a já jsem fakt hodně prťavá), stalo se, že jsem při zuřivé snaze zastrčit mřížku od větráku zpátky zjistila, jak pekelně malá je plocha na žebříku. Dostala jsem proto geniální nápad - při snaze získat co nejvíce opory jsem se postavila jednou nohou v papuči na okraj umyvadla - jen zlehounka, chápete, abych ho náhodou neurvala. Jenže to bych nesměla mít na nohou dříve-protiskluzové-nyní-neskutečně-skluzové papuče. A ano, hádáte správně - podklouzla mi noha. Když jsem se začala nebezpečně naklánět dozadu, ve snaze se jakkoliv udržet jsem se plně opřela nohou v umyvadle a špičkami prstů se zachytila za okraj zrcadla. V tu chvíli mi proběhl před očima celý můj život - jestliže bych totiž pád přežila, zcela jistě bych nepřežila tatíčkův hněv způsobený urvaným umyvadlem a zrcadlem, které by jistojistě skončilo rozbité na střepy. A 7 let neštěstí přece nechceme nikdo, že? Díky bohu se mi jaksi povedlo udržet svých (neřeknu kolik) kilo v rovnováze a tudíž jsme já, zrcadlo i umyvadlo ve zdraví přežily.

A díky tomu teď sedím před počítačem, poslouchám Paula McCartneyho a smutně zjišťuju, že díky Savu jsou mé krásně zelené, zrovna nalakované nehty ošklivě oprýskané, a že díky té dvojité skoro-smrti se mi vypařila většina myšlenek na Nadpozemskou z hlavy. Nicméně svého plánu na recenzi se vzdát nehodlám - na blogu prostě bude už dneska! Kdo se těší? Doufám, že alespoň někdo ano!

A k těm plánům - na zítřek mám připravený v pořadí již třetí článek do Nikova projektu Vánoce jsou zase tady, samozřejmě nějakou tu recenzi - řekla bych, že už mi hoří termín recenzí na dva díly Spirály pro Zoner Press, takže bych sebou měla hodit. Možná, že taky spáchám další foto-článek Na téma.
V pondělí se můžete jako obvykle těšit na Top týdne, snad nějakou tu recenzi a pokud se k tomu dokopu, tak konečně nafotím a sepíšu dvouMěsíční chvástačku za říjen a listopad - ano, jsem si vědoma, že je už 15. prosince a tudíž mám solidní zpoždění. Věřte mi - já to moc dobře vím.
Zbytek týdnu je jako vždy jedna velká neznámá - ale jsem pevně odhodlaná se se vší vervou pustit do Interview s upírem, jehož čtení mám jako "povinnost" v rámci Měsíčního párování. Což mi připomíná, že jsem ještě na MS nesepsala článek... očividně toho mám dost co dohánět. Ostatně tak, jako obvykle.

Teď si jdu znovu přelakovat nehty a vyvalit se u Ztraceno v překladu. Zjistila jsem totiž, že jedno shlédnutí tohoto filmu nestačí. A co vy takhle vyvádíte v sobotu večer? Copak čtete? Nebo se snad někam chystáte? Jen se pochlubte :)

Ta nejkrásnější láska na světě je ta psí.

Víte, tenhle "článek" vzešel z nenadálého popudu. Tak si sedím u počítače, nohy vyložené na bedně a koukám na Ztraceno v překladu (v původním znění s titulky, of course). A na klíně se mi válí cosi chlupaté a bílé, bříško to má vyvalené a nechává se na něm spokojeně škrabkat. Když mi nohy začnou ze stále stejné pozice brnět a já se zamrvím, ve snaze dostat je do polohy, ve které snad získám přinejlepším půl hodiny bez brnění, to bílé chlupaté cosi se zamrví taky a koukne na mě očkama kulatýma a tmavýma jako korálky. Otevře to tlamičku, zívne si, a pak mi začne usilovně olizovat dlaň. A mě v tu chvíli zalije vlna takové lásky, až bych z toho plakala.

Když jsem byla malá, představovala jsem si pod pojmem "mít psa" oživlou hračku, se kterou se budu moct chlubit kamarádkám. Když jsem byla o něco starší, začínala jsem chápat, že pejsek není žádná hračka, ale živý tvor, kterému se musí jeho páníček s láskou věnovat. Ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych kdy mohla mít psa já. Tohle u nás doma nemohlo fungovat. S přáním "chtěla bych domácího mazlíčka" jsem došla pouze k andulce, se kterou si teď každé ráno při chystání snídaně povídám. A přesto teď na nohou chovám skoro šestiměsíční štěně a nestačím se divit. Ale šťastně divit.

Mít psa je psina, vážení, to vám ostatně objasní každý, kdo psa má. Kromě toho je to ale i starost, skoro, jako byste si pořídili miminko. Až na to, že tohle miminko vám nebude odmlouvat. Nemusíte ho učit chodit a čurat. A může se přetrhnout, jen aby vám vyhovělo. Když udělá něco, co nesmí, a vy mu vynadáte, v momentě vám bude chodit v patách a snažit si vás udobřit (alespoň moje miminko tohle dělá). Pes je radost. Ta největší na světě. A víte vy proč? Protože pes miluje bezvýhradně a bezpodmínečně. A protože pes vás nikdy neopustí.

A já se zase dostala tam, kam jsem nechtěla. Ale co už s tím. Snad jen na konec dodám, že se neskutečně moc těším na letošní Vánoce, které s námi bude poprvé trávit i náš čtyřnohý miláček. A že zdobení stromečku bude rozhodně velice zábavné. A že vás Percy moc pozdravuje. A že ho nikdy nikomu nedám.

     

     

Out of control

Ehm... já jen, abyste věděli, proč na blog poslední dobou tak kašlu. Jde o to, že u nás doma to poslední dobou vypadá jako v reality show Kdo přežije. Jistě, mohla bych z toho vinit školu, ale nechci ukazovat prstem. Ale ať už tak či onak, dennodenně slýchávám od mých rodičů tolik nenáviděnou větu: "Nezapomněla jsi náhodou, že letos maturuješ?" Jistěže zapomněla, protože přece o nic nejde a je taaaak strašně snadné vypustit to z hlavy..! Takže, jak už název článku napovídá, jsem tak trochu "out of control". Bez kontroly, bez jakéhokoliv směru se řítím jako střela, co všechno a všechny vyváží z rovnováhy. Dejte si bacha, až mě potkáte, muhaha. 

Kromě toho mám ale taky rozepsané další dílko, a ačkoliv už se za těch 18 let celkem znám, s politováním musím před sebou samou uznat, že tohle dílko nemá příliš šanci, že by vůbec kdy mohlo spatřit světlo světa. Nicméně entuziasmus, který se u mě projevuje vyhledáváním všemožných informací o Tennessee a rančích (protože tady se to dílko odehrává), mi dává jakousi naději. Taky sem kdesi v propadlišti dějin mého šuplíku našla složku nadepsanou jako Vládkyně tmy. Jedná se o vůbec první velký projekt, který jsem kdy rozepsala, a ze kterého mám momentálně asi 80 stran (za což si chtě nechtě musím zatleskat). Další pátrání s mým momentálně nejlepším kámošem Googlem a mé knihomolské zkušenosti mi říkají, že tohle dílko by snad mohlo být v mezích originální. Stejně mě ale čeká spousta práce, protože přece jen - začala jsem ho psát někdy ve 14 letech. A troufám si říct (a běda tomu, kdo mi bude opanovat), že dnes píšu celkem jinak. Takže, s chutí do práce! 

A jak jste se vůbec vy měli poslední dobou? Co čtete? Popřípadě píšete? A co vlastně celou dobu děláte? :)

Nervy, nadávky a barva

Možná se ptáte, co má nadpis článku znamenat, co? Inu... maminka se rozhodla nabarvit si na červeno vlasy. A nebyla bych to já, abych si ze zbytku barvy nerozhodla obarvit alespoň konečky! Bohužel, barvila maminka. Takže teď mám vlasy nabarvené pomalu do poloviny hlavy a jen se třesu, abych zítra nepřišla do školy jako debil. A vzhledem k tomu, že toto NENÍ šampón, nýbrž barva... inu, bylo by to nehezké. O bože, asi mi je špatně... mám ještě 20 minut, že to půjdu opláchnout... proč jen musím být takový debil toužící po odlišnosti? No řekněte mi, proč?

PS: Ale vždyť ono je to vlastně jedno

Cha! Jak se máte mí mílí i nemilí (ne)čtenáři? Určitě jste si už začali myslet, že se ze mě stal recenzent robot a po příšerce, co si tu každou chvíli vylívala své knihomolské srdíčko, se slehla zem, co? Někteří z vás už stihli bouchnout, šampáňo, že? V tom případě mám some bad news. I´m back. Muhaha.

Věc se má totiž tak. Maturitní ročník není žádná sranda, to vám povídám. A tak se stalo, že mi z toho krapínek hráblo. No jissstě, už teď! Když mám do maturity ještě tooolik času! Jenže víte vy co? Já mám hlavu velikosti XS/S. Oni (tím oni mám na mysli všechny ty, kteří si myslí, že bych snad já měla jít k maturitě) si fakt - jako opravdu fakt - myslí, že zrovna já si do té své pomatené, sklerotické hlavy, která valnou většinu času poletuje někde strašně vysoko v oblacích, nacpu takovou strašnou hromadu informací? No way. Říkejte si, co chcete, ale tohle nepůjde. A na rovinu - jestli si opravdu vytáhnu jako otázku ekonomiku, jsem v háji. To jim rovnou na odchodu zamávám a oznámím, že si tedy nebudeme přidělávat zbytečnou bolest a uvidíme se v září.

Ne, nechci se ponižovat, podceňovat ani dělat nic jiného, co souvisí s ošklivými osočeními, které vlastně oklikou říkají, že jsem debil. To opravdu nechci. Já totiž debil nejsem, o tom jsem opravdicky přesvědčená.  Někdy je ale jednodušší říct si, že to člověk nezvládne, tak co se zbytečně namáhat. Jenže... já přece nejsem debil, jak už jsem vám před chvilinkou oznámila. Takže tyhle kecy typu vzdávám-to-nemá-to-cenu si budu muset hezky rychle odpustit a vrhnout se hlavou napřed do té nechutné hromady učení. A to mě nehorázně děsí. Pokud si tohle nějaký maturant čte a klepe si na čelo, že blbnu a blázním a že se to všechno dá v pohodě zvládnout a přežít, tak je to pěkný lhář! Protože tak velká životní zkouška se bez stresu neobejde.

Gosh, už zase jaksi začínám filozofovat a to jsem si tu jen chtěla dělat srandu, abych na chvíli utekla cynické realitě z pařátů. A zas to nevyšlo! Takže to tu raději hezky rychle ukončím, neb zítra mě čeká Gaudeamus v Brně a po něm KFC, Levné knihy a Vaňkovka. O la lá! Po delší době si konečně zase užiju trochu té srandy.

A nakonec ještě, protože jsem jí to slíbila...

Já: hej áj čast met jú end dis is krejzy, bat hírs maj nambr, sou kól mí mejby!
Tsuin: jů sejf maj lajf egen end áh vant jů tu nou bejby, aj lav jů bejby lajk a lav song bejby
Já: ví ár nevr evr evr geting bak tugédr! 
Tsuin: jů bilong vif mííííí :-D
Já: It wos čast a drím :D
Tsuin: and áááááááááááj vil olvejs lav jůůůůůůůůůůů 

... aneb když hrábne nejen mně, ale i mému dvojčeti. Ten, kdo pozná, co je to za písničky, uvidí zlatý prasátko (a je fuk, že Vánoce jsou až za dva měsíce)!

PS: Ono je to opravdu jedno...

Jedna velká rodina

Čau příšery, dlouho jste o mně neslyšely, že? Chyběla jsem vám? Pravděpodobně ne... Ale pocity zbytečnosti nejsou předmětem tohoto článku. I když... vlastně možná i ano. Hm, tak asi nejsou. Ne, určitě nejsou. Ale...

...to vám bylo tak. Jednoho večera (to jako dnes) jsem měla strašnou chuť se ze všeho vypsat. Ale! Nevěděla jsem jak. Takže jsem seděla před počítačem, tupě zírala do obrazovky, hlavu plnou a text článku prázdný. A  pak, jak jsem tak psala na Knižní kecálek a zároveň mimo konverzovala s Annie, jsem na to přišla. Jen jsem potřebovala "nakopnout".

Víte, jak poznáte přátele? Takové ty lidi, se kterými vás něco pojí, se kterými máte něco společného a rádi s nimi trávíte svůj volný čas. Trochu se seznámíte a po čase se dáte do řeči. A víte, jak poznáte ty opravdu pravé přátele? Dáte se s nimi do řeči okamžitě, aniž byste o nich cokoliv věděli. A kde najdete takové přátele? V komunitě knižních bloggerů.

Dalo by se říct, že tahle komunita je jako jedna velká spokojená rodina, kde si všichni rozumí a jsou si v případě nouze ku pomoci. Jsem sice v téhle rodině takové "mimino", přesto už jsem to zažila na vlastní kůži. Během těch pár měsíců jsem měla možnost poznat pár opravdu skvělých lidí. Jmenovitě například laurdes, E_V_E a Vendeu, ačkoliv ty první dvě zmíněné znám především jen z jejich návštěv mého blogu. S Vendeou si občas napíšeme na Kecálku, když se tam náhodou sejdeme, a ačkoliv já jí nejspíš připadám jako vyšinutý psychopat, ji i její blog mám opravdu ráda.

Další dva lidé, členové této rodiny, jsou však pro mě mnohem více důležití. Tím prvním je Niklaus, který mi jako první nabídl pomoc, když jsem si při stěhování blogu na blogspot zoufalstvím rvala vlasy. Nutno dodat, že si s ním píšu prakticky denně, a píšu si s ním ráda. Co na tom, že nás dělí takřka pětiletý věkový rozdíl. Beru ho jako takového mého mladšího brášku, kterého mám moc ráda. A, Niku, neboj, na tu slíbenou knihu pořád pamatuju ;) :)

Druhým člověkem, dá se říct tím nejdůležitější, je Annie. Holka, kterou znám nějaké tři měsíce, a přesto se stala nedílnou součástí mého života. Takovým lidem říkám spřízněné duše, jsou to osoby, které do vašeho života patřily už dávno předtím, než do něj vůbec vstoupily, a ačkoliv znám takovéto osoby jen dvě, o to více si jich vážím. Jsou to lidé, se kterými vás pojí něco víc než jen společné zájmy, něco nepopsatelné víc. Annie taková je, je to moje sestra, mé dvojčátko, určené osudem. Jak jinak byste si vysvětlili nevysvětlitelné shody nejen ve jméně, ale také v chování, vlastnostech a dokonce i minulosti?

Annie, tohle je vzkaz pro sebe. Jsi báječná. Jsi chytrá, jsi milá, tvůrčí, talentovaná, vtipná. Jsi výjimečná. A pokud bych měla někdy osudu splatit dluh za to, že mi tě postavil do cesty, nikdy se mu nedoplatím. Věřím všemu, cos mi řekla, i tomu, co mi tvrdíš zrovna teď v otevřeném okně konverzace na Facebooku, i když se zdám být skeptická, hold život už mě něco naučil.
Když tenhle článek píšu, srdce mi přetéká láskou k tobě a kdybys tady byla, objala bych tě tak, až bych ti pravděpodobně polámala pár žeber. Tak moc tě mám ráda! Moje ségruš :)

Nuž, řekla jsem, co jsem říct chtěla a musela. Omlouvám se těm, kteří při čtení tohoto emocemi přetékajícího článku přivodili zažívací potíže, ale já prostě nemohla jinak. Jsem hold citlivá duše.

O tom, jak Emily.L pouštěla páru jako varná konvice

Tohle by mohla být pohádka, ale není. Nemoc mě úspěšně drží doma u knih, nicméně když mám "pauzu", zabrousím i na net. Občas i na Novinky na Seznam.cz, abych teda jako byla v obraze, co že se to ve světě děje. Nutno dodat, že jsem nakonec ze zpráv o tom, kterak Pentagon nechal vyvinout umělého špionážního červa, co odolá i úderu kladivem, a že kampaň ČSSD proti restitucím připomíná Árijský boj, zabrousila i na článek, který mě samozřejmě zajímal. Jmenoval se Nový trend v tetování: abstraktní linky. Jelikož jsem sama potetovaná, jak někteří možná ví (a ti, kteří ne, si o tom můžou přečíst v tomto článku), tak mě tento článek přirozeně zaujal. Pojednával o manažerovi společnosti Seznam.cz, který je velice milý a pracovitý... a má tetování. Ne jen tak ledajaké, kdepak, žádné "obrázky", ale abstraktní linie a křivky, které při bližším zkoumání vytváří obrazce. 

Sama moc tomuhle tetování nefandím - ne, že by se mi nelíbilo, to ano, a práci tatéra Musy, který tato jedinečná tetování vytváří, obdivuji, nicméně sama bych si jej udělat nenechal. Ale zpátky k věci. Již ze začátku mě zaujal fakt, že článek byl psán bez předsudků a objektivně. S tím jsem se u podobného typu článků, zabývajících se tématikou tetování, nesetkala. Přeci jen je naše země ještě plná předsudků a pověrčivosti, kdy v nás potetovaný člověk vzbuzuje nedůvěru a pocit jakési špinavosti.
Což mě na jednu stranu kdysi opravdu rozčilovalo, na druhou si dnes už říkám, že to je jejich věc. Co je mi po tom, co si myslí o tom, že jsem si nechala na záda namalovat něco, co mi tam až nadosmrti zůstane? Pokud to pro mě má důležitý osobní význam, je mi fuk, že na mě někteří opovržlivě hledí.

Takže jsem dočetla článek, spokojená, že se o tetování zase ví mezi lidmi o něco více, a že si lidé můžou díky tomuto článku uvědomit, že i potetovaný člověk může vykonávat seriózní práci. Tak kdy jsem se tak rozzuřila?
Inu, nebyla bych to já, abych si nepřečetla i to, co na to mí drazí spoluobčané říkají. A tehdy se ve mně začala vařit krev.
Jistě, objevili se lidé, kteří byli plní benevolentnosti, a pokud se tetování nezastávali, pak jej minimálně neodsuzovali, či dokonce tolerovali a respektovali, a vyjádřili svůj názor, zbavený všech urážek. K mému počátečnímu znechucení - které se velice brzy přeměnilo v neuvěřitelnou zuřivost, kdy jsem vztekle odfukovala - však převládaly názory zpátečníků a konzervativců, kteří nejen že tetování či lidi, kteří jej mají, nepopiratelně uráželi, ale také se netajili s nenávistí k těmto lidem, a někteří je dokonce označovali na psychicky labilní či mentálně zaostalé.



Víte, nechávám každému místo pro jeho názor, a přijímám i negativní reakce, pokud jsou ovšem vysloveny s určitou ohleduplností, která ostatní vysloveně neurazí. Myslím, že vyslovit názor, že se někomu nelíbí potetované dívky, protože pro daného člověka působí lacině, lze říct i jinak, než  "Dívky si zase myslí, že s růží u rozkroku, nebo obrázkem nad hýžděmi budou vypadat přitažlivěji... Neuvědomují si, že spíš vypadají tuctově, často směšně a navíc je statisticky vzato takové děvče větší davajka a dá mnohem méně práce ji dostat do horizontální polohy...Toto vše o člověku jeho tetování vypovídá... A spoustu dalšího... ".  

Víte, opravdu bych chtěla vidět, kde vzal tento pán statistiky, které očividně podle něj vypovídají o tom, že holka, co je potetovaná, rychleji roztáhne nohy, než ta, která tetování nemá. Co mohu posoudit, tak to je většinou právě naopak. Například já tetování mám, a nelituji jej. Je zrovna na místě, kde jej můžu v případě potřeby skrýt, a tudíž pokud nejde vidět, lidé, trpící takovýmito předsudky, si o mě očividně myslí, že jsem nějaká jeptiška. Nejsem, ale ani se nevyspím na počkání s každým, kdo si řekne. Dalo by se vlastně říct, že můj milostný život se zpravidla týká jen těch, se kterými zrovna chodím. Naopak mám známou, která tetování nemá (a nikdy by si ho nedala), zato jí nedělá problém vyspat prakticky s kýmkoliv, který na ni ukáže prstem. Zajímalo by mě, co by na tenhle příklad pán se svými statistikami řekl. A nutno dodat, že takovýchto příkladů znám spoustu.

Něco by měl svět pochopit - potetovaná žena není děvka a potetovaný muž není kriminálník.

Tak a teď máte v komentářích prostor ke svému vlastnímu vyjádření. Ale varuji vás, dávejte si pozor na to, co napíšete. Negativní názory toleruji, ale jak tady budou lítat vulgarismy, poletíte vy sami pryč tak rychle, že ani nestihnete říct "tetování". 

Moje máma dělá ty nejlepší zapékané těstoviny na světě!

Ano, tohle se mi honilo hlavou celý den, mezitím, co jsem jich spořádala 3 porce, snažila si vysmrkat mozek, vypila snad hektolitry vařícího čaje, nadávala na pomalou Českou poštu, dočetla Abandon (Mezi láskou a smrtí) a koukala z okna, jestli náhodou nesněží.
Ne, nezbláznila jsem se. Jde o to, že dnes odpoledne to k večeru začalo vypadat, jako by byla zima. Venku bylo šedě zataženo, chladno... a foukal studený vítr. Teda ne že by byl studený, jen jako by studeně voněl. Víte, jak to myslím? Podle mě totiž má každé roční období svou vlastní vůni. Nejvýraznější je jaro a zima. Jaro pozná každý, hlavně alergik (jako jsem třeba já, hepčík), protože všechno kvete. Ale zima... ta voní po sněhu a prostě zimě. Tak nějak studeně. Tak přesně tohle jsem dnes cítila. A k tomu pocitu zimy přispěl i fakt, že jsem nemocná.

Pochopte, já nikdy nemocná v létě nebývám! To si nechávám až podzim, obvykle to bývá říjen. Jenže teď je 9. srpna a já si div nevykašlu plíce, nemůžu mluvit moc nahlas, protože jinak mi hlas vyskakuje do neuvěřitelných výšek a já zním jako bych mutovala, a pokud mluvím potichu, tak zase chraptím. Můj bývalý přítel mi kdysi řekl, že to chraptění je sexy, ale věřte mi, není. Obzvlášť, když chraptíte vy.  Au, můj krk!

Takže teď sedím před počítačem u pootevřeného okna, pořád cítím zimu (tak, jak to jen přes ucpaný noc jde), liju do sebe další hektolitry horkého čaje a nacpávám se mamčinými zapékanými těstovinami. A samozřejmě se jdu hned potom vrhnout na recenzi na druhý díl Lovkyně snů!
A copak děláte vy? A pochopili jste vůbec, jak jsem to s tou vůní větru myslela, a taky ji občas cítíte? Nebo si jen klepete na čelo a myslíte si, že jsem cvok?

Malůvky, tatůvky...

Zítra to bude přesně pět týdnů, co jsem velice neohroženě a bez známek strachu (a tohle je bez známek ironie) vstoupila do tetovacího salonu a doplatila zálohu. Usedla jsem do křesla a s pocitem, že už není cesty zpět, se připravila na následující 3 hodiny strávené ve společnosti vrčení tetovací pistole a Erilianu, který jsem si vzala s sebou, aby mi ta doba rychleji ubíhala.

Nicméně, nebudu vás týrat popisem oněch tří hodin a rovnou skočím k tomu, že to sice (nejvíce v závěru) bolelo jako čert, nicméně to za to stálo a zpátky bych to rozhodně nevzala. A nebyla bych to já, abych se nepochlubila:

A když mám takovou ukecanou náladu, tak vám i prozradím, co to tam vlastně mám, a proč (protože to samozřejmě má svůj význam - jsem zastánkyně názoru, že tetování by si člověk měl dávat pouze v případě, že pro něj má důležitý osobní význam).

Takže... má záda bude až do konce života zdobit jestřáb. Proč zrovna on? Protože se příšerně bojím tmy, a jestřáb je v egyptské mytologii pták, který dokáže doletět až ke Slunci a zahání tmu. A proč se bojím tmy? Nemám tušení. Vím jen, že z ní mám příšernou hrůzu odjakživa. Máma tvrdí, že jsem při tmě řvala už jako mimino, ale proč... to opravdu netuším.

A teď se ptám - co vy? Máte také tetování a pokud ano, má pro vás nějaký důležitý význam?

Viva la Italia! Jsem zpět.

Ciao! Určitě jste si všimli, že od minulého pondělí na blogu nic nepřibylo (ha ha). Bylo to proto, že mi v pondělí večer kamarádka napsala, ať se sbalím, že jedeme do Itálie, kde bydlí její mamka. Vyjíždíme v úterý ve dvě a vracíme se v neděli v noci. Tak jsem se tedy sbalila, ráno zařídila cestovní pojištění (které obsahovalo i odpovědnost za škodu, tatíček povídal, že zrovna já ho potřebuju. Smála bych se, kdyby neměl pravdu, ale díky bohu jsem nic nerozbila ani nezničila) a v úterý se vyjelo.

Cesta byla předlouhá, ale mně, zdrogované kinedrilem, mým věrným společníkem na cestách, uběhla rychle. O půl 12 v noci jsme přijeli do našeho prozatímního domova, nachystali pelechy a zalehly. Druhý den měl být totiž perný - čekal nás Gardaland.

Víte, co je to Gardaland? Italský Disneyland. Totiž, Italové si místo Mickey Mouse vymysleli Prezzemola, takového dráčka, který je maskotem celého Gardalandu. A řeknu vám - páni! Můj dětský sen se splnil! Sice v jiné národnosti, ale komu na tom záleží! První část, určená dětem, byla jako postavená z marcipánu a já fotila jako o život. A kolotoče... inu, co vám budu povídat, já mám od přírody slabý žaludek, nicméně jsem se překonala a na některé ty životu nebezpečné horské dráhy šla. A mám pocit, že můj žaludek tam někde nahoře zůstal a ještě teď za mnou utíká z Itálie. Brr. 

Druhý den se nesl ve znamení nakupování. MILUJU ITALSKÁ NÁKUPNÍ STŘEDISKA! Vlastně miluju celou Itálii - ten jejich jazyk, ta architektura všude kolem! Ach... rozhodně bych tam potřebovala strávit mnohem delší dobu, tak... rok? A nejlépe zadarmo, všechny mé výdaje by totiž šly na oblečení a pizzu, muhaha. Miluju pravou italskou pizzu!

Taky diskotéky, které po vás sice žádají hříšně vstupné (300,-), zato vám nabídnou hned několik sálů, kde hrají různé žánry hudby. Na diskotéku jsme nešly. 

Zato jsme navštívily bar, který by se dal považovat za naši diskotéku. Taneční parket je tam, kde si ho uděláte! Čemu jsem se však musela smát, bylo to, co Italové pijí. Jak jsem už řekla, mám slabý žaludek, takže mi stačí opravdu trocha alkoholu, abych lehla pod stůl, ale tady... ne, Italové opravdu nejsou zvyklí pít. Jejich drinky jsou přeslazené a obsahují jen stopu alkoholu. Neopila jsem se. A mimochodem, Italové pijí pivo. Z mini kríglů. Takových malých hrníčků. A nesou si ten mini půllitřík opravdu pyšně a tváří se jako: Hej, čum na drát, piju pivo! Nám to ale drsné nepřišlo. Naopak jsem tutlala smích.

Co nemiluju, je italské moře. Byli jsme v Jesolu, na jeden den. Moře špinavé, všude plavaly řasy, měla jsem strach, že se mi do palce zacvakne (nebo co to dělá) krab a já se leknu a budu se ho snažit sundat a spadnu do vody a utopím se. Jo, jsem někdy tak trošku hypochondr. Se sklony k panikaření. Ale vlny byly fajn. A navzdory obavám z medúz jsem si troufla plavat celkem daleko. Ale nesnáším odliv, opravdu. A mimochodem - žádného žraloka jsem taky nepotkala.

A nakonec - Italové jsou tupci. Neumí anglicky. Žádní. Ani ti sexy dýdžejové,. ani sexy barmani. Takže smůla.

A taky - pokud jste článek dočetli až sem, gratuluju. Teď vás totiž za odměnu čeká pár fotek.

A úplně nakonec: v pondělí ráno už jsme vyjížděli s našimi na další dovolenou a vrátili se z ní včera večer. Takže... já už mám po dovolených na celé prázdniny, teď už mě čekají jen knihy a práce :D

Pozdravte Prezzemola!

A jeho kamarády :)

Prezzemolův dům (v jehož podzemí se skrývala atrakce, jakou z duše nenávidím, o které jsem nevěděla, a na kterou mě kamarádka vytáhla)

O lá! V pozadí je pirátská loď (kterou ale bohužel nevidíte celou, protože kamarádka Lenička je už od přírody šikovný fotograf :D)

Muu Muu! :P

Vidíte ty dvě atrakce vzadu? Ta zelená horská dráha byla málem moje smrt. Při prvním největším sešupu zůstal můj žaludek někde nahoře a doběhl mě až tehdy, kdy jsme dojeli. A ta červená... Inu, moc divný pocit, jet chvíli vzhůru nohama.

Ne, sem jsem nešla :D 40 metrů vysoká, dolů jedete 5 sekund rychlostí 20m/s. Fuj.

A sem... jsem taky nešla :D Jeden kluk na ní umřel na zástavu srdce a já nepochybovala, že bych byla druhá, čí mrtvolu by po dojezdu vyprošťovali.

Tak, a jelikož mi skapal foťák, tak je tohle zatím konec. Až se ke mně dostanou fotky od kamarádky, tak přidám zbytek, spolu s fotkou s Prezzemolem a nejlepší atrakcí celého Gardalandu! :P