Hory mají lyže: Den první

Vážně, vážně doufám, že alespoň někdo ocenil slovní hříčku názvu z jednoho hororu (který jsem však nikdy neviděla). Vážně, vážně v to doufám! :D
Zatímco jsem na horách, sem tam si ukradnu chvilku na nechutně drahé wifi tady na hotelu (ať žijí kartičky s číselnými hesly a časovým limitem!) a zkontroluju, jak se mi hezky zveřejňují nastavené články tady na blogu, rozhodla jsem se, že budu psát pětidenní krátký zpravodaj. Však víte, abyste věděli, že vaše Emilka ještě nechcípla a má všechny kosti i orgány na správném místě - pokud by to ovšem někoho z vás zajímalo. So, this is it' A co že se vlastně za celý první den odehrálo?

No, především jsem vstávala v nekřesťansky brzkou hodinu, abychom stihli posnídat a vyrazit na svah, dokud tam ještě nebude moc lidí. No...nebylo o co stát. Nejenže je sněhu vážně poskrovnu, navíc je nad nulou. Takže sníh těžkne. Vážně není nic lepšího než těžký sníh. Během prvního sjezdu jsem děkovala za několikaletou praxi a fakt, že lyžování je jako jízda na kole (kterou prostě nezapomenete). A druhý sjezd jsem si vážně užívala. Z mého předsevzetí být první den opatrná (protože se mi zdál opravdu moc ošklivý sen, kterak mě jeden lyžař srazil a já skončila polámaná a pohmožděná - sen byl očividně inspirovaný neblahým osudem mého otce, který si loni moc nezalyžoval) nezůstalo nic a já prostě svištěla celý ten kilometr dolů s pocitem neuvěřitelného a závratného štěstí. Miluju lyžování. Své štěstí taky, protože mě nikdo nesrazil, ačkoliv s tím Rusákem jsem měla namále - hrdý tatíček natáčel svou dcerušku, kterak projíždí lesem při své první velké jízdě. Tak zaprvé jezdil jako prase, pletl se všem do cesty a ještě byl vysmátý jako měsíček na hnoji. Fakt jsem měla sto chutí mu lyži vrazit někam. Víme kam. Jo a taky kdybych já své dítko učila lyžovat, rozhodně bych to nedělala na druhé nejstrmější sjezdovce, jaká vůbec ve Špindlu je. Mimochodem nic nenasere víc, než když vás začne nesnesitelně svědit hlava, ale vy se prostě nemůžete poškrábat! Toliko k mým zážitkům ze svahu.

Jo, jinak se snažím šetřit. Knihu. Naivně jsem si totiž myslela, že budu mít tolik aktivit, že si vystačím s Jednou nohou v hrobě a Báječnými léty pod psa k maturitě. Omyl. Ještě to odpoledne, co jsme přijeli, jsem měla tři čtvrtiny Nohy přečtené. Momentálně už je přečtená celá a já si hledám autobus, kterým se dostanu do Vrchlabí do nejbližšího knihkupectví. Debil debil debil! Příště s sebou raději vezmu jen tři trička, ale pět knih. Nejmíň.
Taky je s námi na hotelu ubytovaná Slavia Praha. Dostala jsem od Nika za úkol posbírat podpisy. Tohle bude vážně sranda, aspoň, že se chlapci druží a chodí večer hrát do baru kulečník. Vidím to tak, že se na misi posilním dvojkou bílého. A zvládnu to!

Hm, měla jsem toho na mysli mnohem více, ale jak tak vidím rozsah článku, ono je jenom dobře, že jsem všechno zapomněla. Pokud bude o ty moje žvásty někdo stát, zítra si to přihasím s dalším článkem! Zatím sbohem, vážení, lyžování zdar! A taky čtení a učení a blogování a vůbec čemukoliv, co právě děláte vy :)