Hory mají lyže: Den pátý

Ták, a už je tu poslední příspěvek do tohoto pětidenního rádoby zpravodaje. Škoda, celkem mě bavilo jej psát :)
Anyway, pátý den, ten poslední, kdy se mělo odjíždět, bylo konečně NORMÁLNĚ. Tím normálně myslím, že bylo nasněžené, sníh nebyl těžký, bylo pod nulou... prostě nádhera. Lýtka stále bolela, já se tím ale nehodlala nechat zastavit! Takže jsem obula lyžáky, své lyže strčila bratrovi, který mi je tahal na svah formou tréninku, drapla místo toho jeho hůlky a s celou rodinkou se vydala na dlouhou a strastiplnou cestu na sjezdovku.
Vážně myslím, že pokud existuje něco, co na lyžování nenávidím, tak jjsou to umrzlé špičky prstů a výstup na svah, ze kterého pokaždé málem chcípnu. Jinak lyžování miluju. Už jsem vám říkala, jak moc lyžování miluju? Moc! Obzvláště první jízda je nejlepší. Ten pocit, když se teprve rozjely lanovky, vy se necháte vyvézt nahoru, vidíte všechno jako na dlani, sjezdovka je krásně upravená, prázdná... A vy se prostě spustíte  z kopce a jedete. Opravdu je to pocit k nezaplacení. Svištíte si to dolů ohromnou rychlostí, skoro byste se i smáli, jak je to skvělý pocit...a pak vjedete na část sjezdovky, kterou zřejmě někdo zapomněl upravit. Lyže se vám zaboří do odporně hlubokého sněhu, vám hlavou prolétne "Ou shit" a vy se snažíte mermomocí srovnat lyže a nerozbít si držku. Paráda! :D Naštěstí poslední třetina sjezdovky už byla zase upravená, takže jsem si ten největší sešup mohla dosytosti vychutnat. Jenom mi neleze na mozek, jak mohli sakra neupravit prostřední část sjezdovky. A jak to dělá to malé procento lyžařů, kteří si prosviští hlubokým sněhem jen tak, jako by tam žádný nebyl. Vysvětlete mi to prosím někdo.

Stejně to ale bylo bezva. Jen mě trochu mrzí, že nejlepší podmínky pro lyžování byly až ten den, kdy jsme měli odjíždět. Snad to příští rok vyjde lépe.
A co vám budu povídat dál? Nic! Zdrogovala jsem se kinedrylem, mým věrným společníkem na cestách, celou cestu domů prospala a - snad jako kompenzaci za to zdrogování - jsem se po příchodu domů chovala jako fretka. Lítala jsem sem a tam, vybalovala jako zběsilá a když jsem při mazání chleba máslem zjistila, že si rodinka mě a mé sotva postřehnutelné zápěstí šokovaně prohlíží, došlo mi, že kinedryl na mě má zřejmě poněkud zvláštní účinky. Nevím totiž, jak je možné, že jsem nejdřív zdrogovaná tak, že se sotva pohnu, a pak dokážu vyložit tolik energie, že se pohybuju takřka stejně rychle jako Superman.

A ještě se zmíním, že vítání s Percym, když jsme si pro něj přijeli k babičce, opravdu stálo za to - chudák nevěděl, s kým se přivítat dřív, lítal skoro rychleji, než já doma, a nakonec ho to vyčerpalo tak, že zalehl a usnul. Konečně jsem s ním zase doma, s miláčkem!

A tím končím, vážení. Snad zase za rok, znovu na horách. To vás snad zase budu trápit svými výlevy :P :)