Moje máma dělá ty nejlepší zapékané těstoviny na světě!

Ano, tohle se mi honilo hlavou celý den, mezitím, co jsem jich spořádala 3 porce, snažila si vysmrkat mozek, vypila snad hektolitry vařícího čaje, nadávala na pomalou Českou poštu, dočetla Abandon (Mezi láskou a smrtí) a koukala z okna, jestli náhodou nesněží.
Ne, nezbláznila jsem se. Jde o to, že dnes odpoledne to k večeru začalo vypadat, jako by byla zima. Venku bylo šedě zataženo, chladno... a foukal studený vítr. Teda ne že by byl studený, jen jako by studeně voněl. Víte, jak to myslím? Podle mě totiž má každé roční období svou vlastní vůni. Nejvýraznější je jaro a zima. Jaro pozná každý, hlavně alergik (jako jsem třeba já, hepčík), protože všechno kvete. Ale zima... ta voní po sněhu a prostě zimě. Tak nějak studeně. Tak přesně tohle jsem dnes cítila. A k tomu pocitu zimy přispěl i fakt, že jsem nemocná.

Pochopte, já nikdy nemocná v létě nebývám! To si nechávám až podzim, obvykle to bývá říjen. Jenže teď je 9. srpna a já si div nevykašlu plíce, nemůžu mluvit moc nahlas, protože jinak mi hlas vyskakuje do neuvěřitelných výšek a já zním jako bych mutovala, a pokud mluvím potichu, tak zase chraptím. Můj bývalý přítel mi kdysi řekl, že to chraptění je sexy, ale věřte mi, není. Obzvlášť, když chraptíte vy.  Au, můj krk!

Takže teď sedím před počítačem u pootevřeného okna, pořád cítím zimu (tak, jak to jen přes ucpaný noc jde), liju do sebe další hektolitry horkého čaje a nacpávám se mamčinými zapékanými těstovinami. A samozřejmě se jdu hned potom vrhnout na recenzi na druhý díl Lovkyně snů!
A copak děláte vy? A pochopili jste vůbec, jak jsem to s tou vůní větru myslela, a taky ji občas cítíte? Nebo si jen klepete na čelo a myslíte si, že jsem cvok?