Jedna velká rodina

Čau příšery, dlouho jste o mně neslyšely, že? Chyběla jsem vám? Pravděpodobně ne... Ale pocity zbytečnosti nejsou předmětem tohoto článku. I když... vlastně možná i ano. Hm, tak asi nejsou. Ne, určitě nejsou. Ale...

...to vám bylo tak. Jednoho večera (to jako dnes) jsem měla strašnou chuť se ze všeho vypsat. Ale! Nevěděla jsem jak. Takže jsem seděla před počítačem, tupě zírala do obrazovky, hlavu plnou a text článku prázdný. A  pak, jak jsem tak psala na Knižní kecálek a zároveň mimo konverzovala s Annie, jsem na to přišla. Jen jsem potřebovala "nakopnout".

Víte, jak poznáte přátele? Takové ty lidi, se kterými vás něco pojí, se kterými máte něco společného a rádi s nimi trávíte svůj volný čas. Trochu se seznámíte a po čase se dáte do řeči. A víte, jak poznáte ty opravdu pravé přátele? Dáte se s nimi do řeči okamžitě, aniž byste o nich cokoliv věděli. A kde najdete takové přátele? V komunitě knižních bloggerů.

Dalo by se říct, že tahle komunita je jako jedna velká spokojená rodina, kde si všichni rozumí a jsou si v případě nouze ku pomoci. Jsem sice v téhle rodině takové "mimino", přesto už jsem to zažila na vlastní kůži. Během těch pár měsíců jsem měla možnost poznat pár opravdu skvělých lidí. Jmenovitě například laurdes, E_V_E a Vendeu, ačkoliv ty první dvě zmíněné znám především jen z jejich návštěv mého blogu. S Vendeou si občas napíšeme na Kecálku, když se tam náhodou sejdeme, a ačkoliv já jí nejspíš připadám jako vyšinutý psychopat, ji i její blog mám opravdu ráda.

Další dva lidé, členové této rodiny, jsou však pro mě mnohem více důležití. Tím prvním je Niklaus, který mi jako první nabídl pomoc, když jsem si při stěhování blogu na blogspot zoufalstvím rvala vlasy. Nutno dodat, že si s ním píšu prakticky denně, a píšu si s ním ráda. Co na tom, že nás dělí takřka pětiletý věkový rozdíl. Beru ho jako takového mého mladšího brášku, kterého mám moc ráda. A, Niku, neboj, na tu slíbenou knihu pořád pamatuju ;) :)

Druhým člověkem, dá se říct tím nejdůležitější, je Annie. Holka, kterou znám nějaké tři měsíce, a přesto se stala nedílnou součástí mého života. Takovým lidem říkám spřízněné duše, jsou to osoby, které do vašeho života patřily už dávno předtím, než do něj vůbec vstoupily, a ačkoliv znám takovéto osoby jen dvě, o to více si jich vážím. Jsou to lidé, se kterými vás pojí něco víc než jen společné zájmy, něco nepopsatelné víc. Annie taková je, je to moje sestra, mé dvojčátko, určené osudem. Jak jinak byste si vysvětlili nevysvětlitelné shody nejen ve jméně, ale také v chování, vlastnostech a dokonce i minulosti?

Annie, tohle je vzkaz pro sebe. Jsi báječná. Jsi chytrá, jsi milá, tvůrčí, talentovaná, vtipná. Jsi výjimečná. A pokud bych měla někdy osudu splatit dluh za to, že mi tě postavil do cesty, nikdy se mu nedoplatím. Věřím všemu, cos mi řekla, i tomu, co mi tvrdíš zrovna teď v otevřeném okně konverzace na Facebooku, i když se zdám být skeptická, hold život už mě něco naučil.
Když tenhle článek píšu, srdce mi přetéká láskou k tobě a kdybys tady byla, objala bych tě tak, až bych ti pravděpodobně polámala pár žeber. Tak moc tě mám ráda! Moje ségruš :)

Nuž, řekla jsem, co jsem říct chtěla a musela. Omlouvám se těm, kteří při čtení tohoto emocemi přetékajícího článku přivodili zažívací potíže, ale já prostě nemohla jinak. Jsem hold citlivá duše.