Série: Percy jackson
Díl: Čtvrtý
Přeložila: Dana Chlodilová
České vydání: 384 stran, hardback
Nakladatelství: Fragment, 2011
Česká anotace: Jmenuji se Percy Jackson… Je mi skoro 15. Svět kolem se zdá být čím dál nebezpečnější. Tábor polokrevných už není, co býval. Luke s Kronovou armádou se snaží dostat se za jeho hranice. Vydáváme se do prastarého Daidalova labyrintu. Jdeš do toho s námi? Musím tě ale varovat, důmyslné podzemní bludiště může člověka dovést kamkoli, zmást, dohnat k šílenství a zahubit…
Percymu je toto léto 15, přípravy na válku vrcholí, napětí je takřka hmatatelné a vůbec jde poznat, že tady končí veškerá sranda. Je to dokonce tak vážné, že i pan D. zvedl zadek od karet a dietní koly a vydal se zařídit nějakou práci pro bohy (no vážně, práci!). Tábor má dokonce nového učitele šermu - dospělého polokrevného, který má momentálně na starosti táborové aktivity. Při jedné takové Anabeth a Percym náhodou najdou (tedy, spíš se do něj propadnou) vchod do bájného Daidalova labyrintu. Tehdy je už jasné, že se Luke snaží najít Daidala a magickou Ariadninu nit, aby díky ní našel cestu labyrintem - přímo do Tábora polokrevných.
Anabeth se tedy vydává za Orákulem, aby vyslechla proroctví o své výpravě, protože to, že se naše známá parta zase vydá na výpravu, je stejně jasné jako to, že kdykoliv potkáte Apolóna, pochlubí se vám se svým haiku. Jak už má Orákulum ve zvyku, ani toto proroctví neobsahuje rozkvetlou louku, spoustu radostných novinek a dodatek "a žili šťastně až do smrti". Co se však dá dělat, někdo Luka zastavit musí, a tak se Percy, Anabeth, Grover a Tyson vydávají do ďábelského labyrintu, kde už nejeden polobůh zešílel...
Z čeho jsem měla obrovskou radost, byl návrat Percyho nevlastního bratra Tysona, kterého jsem v druhém díle bolestně postrádala. Z čeho jsem však neměla pražádnou radost, byl návrat Rachel, smrtelné holky, která dokáže prohlédnou mlhu, a která si v tomto díle střihne celkem důležitou roli. Což se mi vůbec nelíbilo. Nesedla mi, její chování mi přišlo afektované a jediná role, kterou bych jí přisoudila, by byla role rituální oběti. Bez legrace.
Koho jsem si však v tomto díle opravdu oblíbila, byl Nico di Angelo, Hádův syn. Tu jeho vizáž vládce duchů jsem mu fakt žrala a scény s ním byly z celé knihy nejlepší.
Co se mi na Rickových knihách opravdu líbí, je krásné propojení příběhu s řeckými mýty. V každém díle se seznámíme s někým novým, ačkoliv má každá kniha svého "patrona" - postavu z mýtů, kolem které se příběh točí. V tomto díle to byl Daidalos a jeho labyrint, kterého já sama považuji za velice přitažlivého (avšak pouze co se mýtu o něm týče), proto jsem při zjištění, kolem čeho se bude točit čtvrtá kniha, předvedla malý oslavný tanec. Bohužel však musím říct, že mě zklamal. Jak Daidalos, tak téměř celý čtvrtý díl.
Doteď vlastně nedokážu přesně říct, proč. Vím jen však, že jsem se ani za polovinou knihy nedokázala pořádně soustředit a do příběhu se vžít. Možná je to jen ve mně, ale nebavil mě tak, jako předchozí díly, spousta věcí mi přišla přitažená za vlasy, informací bylo přehršel... i když tu část s Kalypsó jsem přečetla alespoň 3x, ta byla vážně povedená.
Jednou z věcí, kterou jsem v Bitvě o labyrint opravdu postrádala, byl již zažitý humor. Přiznejme si to, právě ty vtipné scény jsou jedním z hlavních důvodů, proč Percyho tak milujeme. Jistě, neříkám, že se sem tam neobjevil, například ve scéně, kdy Percy čistil stáje masožravým koňům, přesto ho nebylo dost.
Také si nepamatuju, že by mi kdy Anabeth lezla na nervy, v tomto díle jsem však měla sto chutí ji pořádně profackovat, a to ne jen jednou. Její odtažité chování stylu "nejsi dost důležitý, abych ti to řekla" mě opravdu rozčilovalo a být na Percyho místě, tak to jen tak nepřejdu. I když je pravda, že to, jak si k sobě pomalu začínají hledat cestu, je sladké a u spousty scén jsem se rozplývala. Jako je například ta, která je obrázku vedle.
Celková bitva na konci však byla tak skvělá, že mě Rick opět přesvědčil, proč tak ráda čtu jeho knihy. Nemluvě o pár překvapeních na konci. Nebo o skvěle propracované postavě Nica di Angelo. Zkrátka, tento díl nebyl tak famózní, jako předchozí díly, přesto byl dostatečně skvělý na to, abych mu dala bez jednoho bodu plný počet. Ten jeden si totiž nechávám na grandiózní finále.
Česká anotace: Jmenuji se Percy Jackson… Je mi skoro 15. Svět kolem se zdá být čím dál nebezpečnější. Tábor polokrevných už není, co býval. Luke s Kronovou armádou se snaží dostat se za jeho hranice. Vydáváme se do prastarého Daidalova labyrintu. Jdeš do toho s námi? Musím tě ale varovat, důmyslné podzemní bludiště může člověka dovést kamkoli, zmást, dohnat k šílenství a zahubit…
Percymu je toto léto 15, přípravy na válku vrcholí, napětí je takřka hmatatelné a vůbec jde poznat, že tady končí veškerá sranda. Je to dokonce tak vážné, že i pan D. zvedl zadek od karet a dietní koly a vydal se zařídit nějakou práci pro bohy (no vážně, práci!). Tábor má dokonce nového učitele šermu - dospělého polokrevného, který má momentálně na starosti táborové aktivity. Při jedné takové Anabeth a Percym náhodou najdou (tedy, spíš se do něj propadnou) vchod do bájného Daidalova labyrintu. Tehdy je už jasné, že se Luke snaží najít Daidala a magickou Ariadninu nit, aby díky ní našel cestu labyrintem - přímo do Tábora polokrevných.
Anabeth se tedy vydává za Orákulem, aby vyslechla proroctví o své výpravě, protože to, že se naše známá parta zase vydá na výpravu, je stejně jasné jako to, že kdykoliv potkáte Apolóna, pochlubí se vám se svým haiku. Jak už má Orákulum ve zvyku, ani toto proroctví neobsahuje rozkvetlou louku, spoustu radostných novinek a dodatek "a žili šťastně až do smrti". Co se však dá dělat, někdo Luka zastavit musí, a tak se Percy, Anabeth, Grover a Tyson vydávají do ďábelského labyrintu, kde už nejeden polobůh zešílel...
Koho jsem si však v tomto díle opravdu oblíbila, byl Nico di Angelo, Hádův syn. Tu jeho vizáž vládce duchů jsem mu fakt žrala a scény s ním byly z celé knihy nejlepší.
Co se mi na Rickových knihách opravdu líbí, je krásné propojení příběhu s řeckými mýty. V každém díle se seznámíme s někým novým, ačkoliv má každá kniha svého "patrona" - postavu z mýtů, kolem které se příběh točí. V tomto díle to byl Daidalos a jeho labyrint, kterého já sama považuji za velice přitažlivého (avšak pouze co se mýtu o něm týče), proto jsem při zjištění, kolem čeho se bude točit čtvrtá kniha, předvedla malý oslavný tanec. Bohužel však musím říct, že mě zklamal. Jak Daidalos, tak téměř celý čtvrtý díl.
Jednou z věcí, kterou jsem v Bitvě o labyrint opravdu postrádala, byl již zažitý humor. Přiznejme si to, právě ty vtipné scény jsou jedním z hlavních důvodů, proč Percyho tak milujeme. Jistě, neříkám, že se sem tam neobjevil, například ve scéně, kdy Percy čistil stáje masožravým koňům, přesto ho nebylo dost.
Také si nepamatuju, že by mi kdy Anabeth lezla na nervy, v tomto díle jsem však měla sto chutí ji pořádně profackovat, a to ne jen jednou. Její odtažité chování stylu "nejsi dost důležitý, abych ti to řekla" mě opravdu rozčilovalo a být na Percyho místě, tak to jen tak nepřejdu. I když je pravda, že to, jak si k sobě pomalu začínají hledat cestu, je sladké a u spousty scén jsem se rozplývala. Jako je například ta, která je obrázku vedle.
Celková bitva na konci však byla tak skvělá, že mě Rick opět přesvědčil, proč tak ráda čtu jeho knihy. Nemluvě o pár překvapeních na konci. Nebo o skvěle propracované postavě Nica di Angelo. Zkrátka, tento díl nebyl tak famózní, jako předchozí díly, přesto byl dostatečně skvělý na to, abych mu dala bez jednoho bodu plný počet. Ten jeden si totiž nechávám na grandiózní finále.
Mé hodnocení: 9/10
- Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment
- Knihu si můžete objednat na stránkách nakladatelství
- Anotace i obrázek obálky byly použity ze stránek nakladatelství
Žádné komentáře:
Okomentovat