Prokrastinace, deprivace...a ty ostatní věci

Snad častěji, než nahlížím do lednice, se ptám Boha, čemu mu vděčím za tak sladkou vlastnost, jako je střídání nálad rychlosti tajfunu. Ne že bych věřila na Boha (nebo alespoň ne na toho křesťanského), ale moc ráda na něj svádím všechny neúspěchy, které pramení z mé genetické dispozice, proti níž se mí drazí rodičové coby pachatelé vehementně brání. Faktem však zůstává, že ačkoliv ještě včera bylo všechno veselé a barevné a úžasné a celý svět se topil ve štěstí, dneska bych nejraději zalezla někam do kouta, kývala se ze strany na stranu a litovala se tak, jak jen to člověk v hluboké depresi dokáže. Proč, Bože, proč?

Vzhledem k tomu, že mi ještě po prošikanované základce zbyly pocity typu nikdo-mě-nemá-rád-všem-lezu-na-nervy-měla-bych-se-někam-odklidit-a-nikomu-nelézt-na-oči nemám daleko k tomu, aby mě opravdu nikdo v nejbližším týdnu nespatřil. Pokud si k tomu ještě připočtete fakt, že se jakýmsi záhadným způsobem vrátila má alergie bůh-ví-na-co a doma už nezůstal jediný Zyrtec, má jediná spása proti napuchnutém krku a jistojisté smrti udušením či hlady, jelikož pozřít cokoliv, co není tekuté, je krutý boj, a já si nejsem jistá, co z toho přijde dřív, musíte i vy, kteří máte momentálně na očích růžové brýle, soucitně pokývat hlavou. Toliko k deprivaci.

Blížím se ke zdárnému konci Noční směny (i když zdárný je v souvislosti se zmíněnou knihou slovo silně zavádějící). Nechci číst pokračování, nechci, nechci, nechci. Možná až tehdy, kdy způsobený šok odezní, nebo se to možná v posledních 50 stranách nějak závratně zlepší, každopádně nápad to byl sice hezký, ale zombie v posteli nejsou sexy, ta obálka mě nadále nepřestává strašit ve snech a ačkoliv je mi samozřejmě jasné, že nemá s příběhem co dělat, i přes veškerou snahu stále vidím hlavní hrdinku Eddie jako to monstrum s příliš malou hlavou na tak veliký obličej.

Uvědomila jsem si jednu věc. Za červen jsem přečetla pouze jednu knihu. Neuvěřitelným způsobem mě to děsí. Ještě děsivější však je, že se mi ani nechce číst další knihy. Zdá se, že ta kniha opravdu zabíjí čtenářovu invenci. Neřeknu vám, co je to za knihu. Každopádně fakt nemám pocit, že by nějaký červen byl. Možná jsem po cestě z práce vjela do černé díry nebo něčeho podobného, a přeskočila v čase. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Moment, omyl. Já si to jinak ani vysvětlit nechci! Ale polepším se, to slibuju.

A teď k něčemu veselejšímu. Vyhrála jsem lístky na Pěnu dní! Takže si ve středu uděláme s kamarádkou výlet do Olomouce. Článek bude. Taky jsem se konečně odhodlala utratit celý svůj týdenní plat za Conversky. Takže pokud se s některými z vás potkám na sraze ve Zlíně, budu už mít na nohou ty 5 let vysněné krásky. A! Zdárně se ploužím k přečtení všech knih, které v knihovně mám (ačkoliv mi to určitě se skóre 1 kniha za měsíc nevěříte, a já se vám vlastně vůbec nedivím), takže se slinou na bradě pošilhávám po Pilířích země, které si snad konečně přečtu. Muhaha!