Vánoce jsou zase tady (2): Mikuláš

Vánoční projekt z dílny Niklause, kdy se bude každý týden na blogu objevovat tematický článek spojený s tradičními Vánočními tématy - tradice, pečení cukroví,....

Inu, Mikuláš... dá se říct, že tuhle tradici jsem moc neprožívala, ani když jsem byla malá, natož teď... Čertů jsem se nebála - byla jsem sebevědomé děcko, věřící tomu, že by mě přece naši nedali. Přesto jsem všem těm čertům, andělům a Mikulášům nerada ukazovala - nerada jsem zpívala. Myslím, že už tehdy jsem si byla vědoma toho, že se svými pěveckými schopnostmi na tom nebudu příliš valně. A taky - proboha, rychle něco vydolovat z hlavy, co by bylo rychlé a co nejméně rytmické, abych měla pokoj! Řeknu vám, že to trauma mi za ten bonbon nestálo.

Nicméně, doma to bylo lepší - každý večer nás s mladším bráchou čekaly za oknem ponožky, na každé bylo vyšité první písmeno našeho křestního jména. Zpravidla byla plná sladkostí, mandarinek a aby se neřeklo, každoročně jsem v ní otráveně našla jednu bramboru. K Mikulášské nadílce patřil i Adventní čokoládový kalendář - nutno dodat, že ten byl nejlepší :D

Když jsem byla starší, užívala jsem si Mikuláše o něco víc - to jsme chodili s partou, která zpravidla obsahovala více andělů a více čertů (po jednom roce, kdy nám chyběl kluk a já si protrpěla Mikuláše v těch hrozných vousech, jsem bývala vždycky čertem - na anděla jsem neměla ambice a přece jen jsem se raději načernila uhlím a navlékla do starých hadrů). Chodili jsme po domech, panelácích, ulicích, strašili děti, rozdávali sladkosti, dostávali sladkosti... však víte, taková sladká satisfakce. Občas jsme dostali i finanční obnos - nejvyšší byl od tatínka jednoho dítěte, které mě velice bolestivě nakoplo do holeně - myslím, že to byla právě ta chvíle, kdy jsem se rozhodla, že s tímhle povoláním končím a ať si chodí strašit děti někdo jiný.

Ale ať už tak či tak, co mě na tom strašení bavilo nejvíce? S kamarádkou (taktéž čertem) jsme se vzaly za ruce, při chůzi vyskakovaly a spolu s ostatními zpívaly znělku z reklamy na Coca Colu - Vánoce jsou tady. Byla to taková ta předvánoční euforie a když se mě někdo zeptá: "Chodila jsi na Mikuláše strašit děti?" jen se uculím a vzpomenu si právě na tento moment, kdy si rodiče ťukali na čelo a nám to bylo fuk.

A jak že "slavím" Mikuláše teď, když jsem prakticky dospělá? No, vysvětlete babičkám, že už vám opravdu nemusí cpát do ponožek sladkosti, že. Přesto vždycky nějaké dostanu, ačkoliv už jen stylem "Tady máš něco ode mě na Mikuláše.". Rodiče to taky nepřešlo - ponožky se dávno vyhodily, stejně ale dostaneme s bratrem sáček sladkostí - u mě spíše sáček mandarinek, protože po těch se prostě můžu utlouct. A co v něm najdu ještě? Bramboru. Ani rodiče se hold v některých věcech nemění :)