Vánoce jsou zase tady (5): Vánoční nálada u nás doma

Vánoční projekt z dílny Niklause, kdy se bude každý týden na blogu objevovat tematický článek spojený s tradičními Vánočními tématy - tradice, pečení cukroví,....

Teď mi tak došlo, jsem jsem úplně zazdila poslední díl tohoto Vánočního speciálu. Jajc. No, nedá se nic dělat, hold bude později, no. Takže - jak že je to s Vánoční náladou u nás doma? To vám hned povím.

Vánoce jsou u nás doma "cítit" tak tři dny před Štědrým dnem. To jednoho člena rodiny (tvařme se, že tím nemyslím sebe) postihne ohromná touha péct a dosti falešně si při tom zpívat Vánoční písničky (protože na tradiční české koledy přijde čas až 24.) a předvádět jakési pochybné taneční kreace.

Jedním z nepsaných pravidel Štědrého dne je to, že mi totálně hrabe. Zpívám hlasitěji než obvykle, pobíhám po bytě v pyžamu a snažím se jednou rukou namalovat řasy a tou druhou si rozčesat vlasy. Pokaždé je to skončeno fatálním neúspěchem. Při obalování kuřecích křídel si jedno ještě neobalené křídlo vezmu, natahuju jej, pobíhám s ním po celém bytě a při tom ječím: "Já letím!". Je také samozřejmostí, že chodím okolo stromku, pod kterým se už hromadí dárky, s rukou před očima a urputně přemlouvám samu sebe, abych proboha nezkoumala velikost těch balíčků a nesnažila se dohlédnout, na které hromadě je položená cedulka s mým jménem.
Jelikož letos s námi slavil poprvé Vánoce i náš čtyřnohý miláček, bylo nutné ho vykoupat, vysušit (přičemž jsem se snažila, aby nezakousl fén) a následně také pejska řádně vyčesat. Při tomto úkonu padaly vtípky typu: "Kolik lidí je potřeba pro vyčesání jednoho psa? Čtyři. Jeden češe a zbylí tři se ho snaží udržet na místě.". Můj milovaný Percy se snažil mermomocí vyklouznout, natahoval hlavu z dosahu hřebenu tak, až mu lezly oči z důlku a ukázala se bělma, což mělo za následek, že vypadal mírně řečeno šíleně. Skučel, jako bychom se ho pokoušeli stáhnout z kůže a opět bylo na nás, abychom zabránili zakousnutí hřebenu.
Tatíček si při tom začal také zcela falešně prozpěvovat. Za chvíli se přidal bratr. maminka přihlížela, kroutila hlavou a snažila se nesmát.

Letos se nám také povedla jedna vtipná věc. Tatíček se smál, že za půl hodiny máme večeřet a ještě není nazdobený stůl. Načež se rozesmála maminka, že za půl hodiny máme večeřet a není uvařená polívka, kterou má na starosti tatíček (protože dělá tu nejlepší domácí polévku na světě). Večeřeli jsme o hodinu později, což mi dalo dostatek času pro další marnou snahu o vyčesání psa.

Snad už jste si udělali obrázek, že to u nás doma vypadá na Štědrý den jako u Chocholoušků. Ale nasmějeme se až běda. A taky nazpíváme. A nakonec všechno zvládneme a stihneme a večeříme veselí a spokojení. A dárky? No jéje! Letos jsem byla asi moooc hodná (i když knížka žádná, ale nevadí mi to, vážně ne!).

A jak to vypadalo u vás doma na Štědrý den? A copak jsme dostali od Ježíška? :)

Vánoce jsou zase tady: Pečení vánočního cukroví

Vánoční projekt z dílny Niklause, kdy se bude každý týden na blogu objevovat tematický článek spojený s tradičními Vánočními tématy - tradice, pečení cukroví,....

Dnešním tématem je pečení cukroví, což vyšlo vážně hezky, protože jsme právě dneska s mamkou začaly péct. No jo, teprve :D Už máme zaděláno na všechna těsta, takže, ehm, hurá do toho! Ehm. 

Dobrá odpovím vám na vaši zcela zřejmou otázku - ne, pečení mě vážně nebaví. Jasně, vaření a pečení všeobecně je fajn, ale pečení vánočního cukroví? Opravdu bych se chtěla vrátit v čase zpět do doby, kdy mi bylo pět a já se vlastně jen motala okolo mamky, v rukou vykrajovátka, a snažila se ještě někam vecpat další hvězdičku. Tehdy mě to samozřejmě bavilo, protože jsem to nemusela dělat. Teď? Teď... inu, ne že by to bylo špatné. Ale když celý den pečete jen perníky a linecké, začne se vám o vykrajovátkách i zdát. Brr. I když, samozřejmě, ona je ta satisfakce, když už máte dopečeno a jen se cpete, celkem dostačující.

Co mě na pečení baví, jsou naopak finální práce. Například natírat linecké marmeládou. Nebo namáčet špičky v čokoládě. Nebo zdobení perníčků Myslím, že jste pochopili, co tím chci říct :D Prostě pečení mě baví tehdy, kdy už vím, že je konec a já si budu moct rovnou odnést cukroví k televizi nebo knížce a jen se cpát!
Což byl tak trochu dnešní případ. Po tom, co jsme s mamkou dopekly vanilkové rohlíčky, išelské dortíčky a perníčky, jsem si nenápadně šlohla pár perníků a ztěžka dosedla do křesla. Hurá, pro dnešek splněno! Uff.

Musím však říct, že pečení má i své světlé stránky. Například se s mamkou vždycky skvěle zasmějeme. Dnes jsme se například u vykrajování perníčků hádaly, které motivy nám ještě chybí. Asi patnáct minut jsem se pokoušela vehementně prosadit prasátka, ale byla jsem udolána argumentem, že jsou moc veliká. Prasátka, je mi to vážně moc líto, já se snažila. Alespoň jsem si prosadila sněhuláky, protože, jak jsem mamce řekla - sněhuláků není nikdy dost!
Taky jsem asi hodinu dumala nad tím, proč se najednou mamka rozhodla dělat išelské dortíčky ve tvaru srdíček - protože, chápeme, dortíčky jsou kulaté, že? A najednou bum! - srdíčka. No to teda...

Zároveň jsme si však mohly pogratulovat, protože z pečení máme splněno - totiž až na pařížské rohlíčky, ty nás čekají zítra. Zbytek cukroví je totiž nepečený A čím vším že se na Vánoce cpeme? Pokud počítám správně, napočítala jsem 9 druhů - vanilkové rohlíčky, pařížské rohlíčky, pusinky, ferero rocher kuličky, linecké, perníčky, kokosové tučňáky, išelské dortíčky a čokoládové špičky. A ano, cpu se vším! Muhaha, taky pak upadám do zasloužených depresí, ale hádám, že bez nich se to neobejde.

A co vy pečete na Vánoce za cukroví? Baví vás pečení, nebo ho berete jen jako nutné zlo? A máte už napečeno? jen se pochlubte :)

Vánoce jsou zase tady (3): Dárky

Vánoční projekt z dílny Niklause, kdy se bude každý týden na blogu objevovat tematický článek spojený s tradičními Vánočními tématy - tradice, pečení cukroví,....

Ach, dárky... Nedílná součást Vánoc, co? Těšili jsme se na ně jako děti, těšíme se na ně i teď - a kdo tvrdí, že ne, ten je pěkný lhář! A já bych samozřejmě mohla pojmout tento článek ve stylu "udělám vám pořádnou přednášku o tom, jak krásné obdarovávání je"...ale neudělám to. Toho byste si měli být všichni dost dobře vědomi. Místo toho využiju tento článek jako jakési ohlédnutí do minulosti všech Vánoc, kdy jsem zjistila, že Ježíškem jsem tak trochu já sama.

Škola. Na prvním stupni to fungovalo asi takhle - každý dá dárek tomu, kdo sedí vedle něj. No, dejme tomu, že tohle nebylo zrovna mé nejšťastnější období. Byla jsem "hodná, až blbá", takže se mnou každý zametal a ačkoliv já svému sousedovi vždy daroval pěkný dárek, sama jsem kolikrát brečela v koutě. Tolik o mých šťastných vzpomínkách.

Zato na druhém stupni, to už to bylo jen a jen na nás. Takže, honem se domluvit a jít nakupovat dárky pro všechny své přátele! Za mých "mladých let" vládla keramiku. Kdo nedal a nedostal keramiku, jako by nežil. Oblíbený byl u nás ve městě obzvláště jeden obchod, takže se samosebou udály i vtipné situace, kdy se osobě, která dárek darovala, vrátil dárek od někoho jiného, neřku-li od té stejné osoby! A na sněhuláky či anděly zapomeňte, vládli ježci a žáby. Žáby především. Po čase se stala keramika mírně řečeno nenáviděnou a obchod díky bohu zavřeli, takže nastal čas "osobních" dárků. Co že tím myslím? No, v té době jsem začala užívat zásadu "při nákupu dárků vycházej ze zálib osoby, pro kterou dárek kupuješ". A to jsem taky dělala. Touto zásadou se naštěstí řídila i většina mých přátel a já mám z této doby opravdu spoustu krásných dárků. A (až na tu zpropadenou keramiku) mám všechny doteď!

Momentálně se ze svých přátel obdarovávám pouze se dvěma lidmi (pokud počítám správně) - s kamarádkou, se kterou jsem (ač je to s podivem vzhledem k našim častým rozporům) zůstala kamarádkou celou základní školu až doteď. Momentálně pro ni promýšlím třetí dárek (ne, my nezůstáváme pouze u jednoho, nejsme přece žádní troškaři), muhaha. Už se těším, co na ně bude říkat, až jí je slavnostně předám, snad (po dlouhé době zase) u dýmkového dýchánku a vína, protože přece - Vánoce. Tohle jsou ty naše. Druhou osobou je moje soulmate, se kterou jsem se nikdy nepohádala. Ano, taky se tomu při své přirozeně konfliktní povaze divím, nicméně s takovou tou udivenou radostí. S tou je to těžší, protože při dárcích pro ni musím zapojit veškeré své umělecké a rukodělné nadání - všechny její dárky jsou totiž handmade!

A rodina? Inu, s tou je to na vážkách. U bratra mám to štěstí, že si většinou vzpomene na něco, co zrovna akutně potřebuje a ne mně už jen je, sehnat to. S tatíčkem není potíž a s maminkou... inu, snažím se jí vytříbit knižní vkus, takže asi víte, co může pod stromečkem očekávat. Na rozdíl ode mě - i ve svých 18 letech trvám na tom, že nechci až do poslední chvíle vědět, co dostanu. Jistě, trochu rodiče popíchnu a ti mě naštěstí (většinou) poslouchají, takže jsem vždy mile překvapena, ale...cože, vy se pořád divíte tomu, že chci překvapení? A proč jako? O to tu přece jde! Ne, vážně jsem nikdy jako malé dítě nehledala dárky všude po domě (i když jsem věděla, kde případně hledat). Na překvapení si stojím. To by pak nebylo ono. To bych totiž rovnou mohla dostat jen peníze a koupit si, co chci! Kdepak, na to já nehraju.

A nevadí mi, že nevím, co nakonec pod stromečkem rozbalím. Ještě se mi totiž nikdy nestalo, že bych dostala něco, co bych si nepřála. No dobře, jednou možná - to jsem měla zrovna (konečně) vlastní počítač a ačkoliv můj táta moc dobře ví, že nejsem žádný počítačový nadšenec, rozhodl se, že mi koupí na Vánoce klávesnici. Ano, čtete dobře. Ačkoliv jednu už jsem měla a rozhodně jsem si nestěžovala. V tu chvíli mi bylo vážně do breku - klávesnice? Pro mě?! No to snad ne. To bylo loni. Tento rok doufám, že pod stromečkem nenajdu myš, to by totiž byl opravdu špatný vtip. 

Pokud byste se ale podívali na všechny video záznamy ze všech Vánoc, které jsem zažila (rodiče jsou blázni do dokumentování, takže ano, všechny Vánoce máme pečlivě nafilmované), viděli byste na mně nefalšovanou radost. Protože lidé, kteří vás znají a milují, přece nemůžou šlápnout vedle! A o to tady jde především. Je jedno, jestli darujete nebo jste obdarováváni. Záleží na tom, že dárek je od milované osoby. Právě to dělá ty dárky tak krásné.

Vánoce jsou zase tady (2): Mikuláš

Vánoční projekt z dílny Niklause, kdy se bude každý týden na blogu objevovat tematický článek spojený s tradičními Vánočními tématy - tradice, pečení cukroví,....

Inu, Mikuláš... dá se říct, že tuhle tradici jsem moc neprožívala, ani když jsem byla malá, natož teď... Čertů jsem se nebála - byla jsem sebevědomé děcko, věřící tomu, že by mě přece naši nedali. Přesto jsem všem těm čertům, andělům a Mikulášům nerada ukazovala - nerada jsem zpívala. Myslím, že už tehdy jsem si byla vědoma toho, že se svými pěveckými schopnostmi na tom nebudu příliš valně. A taky - proboha, rychle něco vydolovat z hlavy, co by bylo rychlé a co nejméně rytmické, abych měla pokoj! Řeknu vám, že to trauma mi za ten bonbon nestálo.

Nicméně, doma to bylo lepší - každý večer nás s mladším bráchou čekaly za oknem ponožky, na každé bylo vyšité první písmeno našeho křestního jména. Zpravidla byla plná sladkostí, mandarinek a aby se neřeklo, každoročně jsem v ní otráveně našla jednu bramboru. K Mikulášské nadílce patřil i Adventní čokoládový kalendář - nutno dodat, že ten byl nejlepší :D

Když jsem byla starší, užívala jsem si Mikuláše o něco víc - to jsme chodili s partou, která zpravidla obsahovala více andělů a více čertů (po jednom roce, kdy nám chyběl kluk a já si protrpěla Mikuláše v těch hrozných vousech, jsem bývala vždycky čertem - na anděla jsem neměla ambice a přece jen jsem se raději načernila uhlím a navlékla do starých hadrů). Chodili jsme po domech, panelácích, ulicích, strašili děti, rozdávali sladkosti, dostávali sladkosti... však víte, taková sladká satisfakce. Občas jsme dostali i finanční obnos - nejvyšší byl od tatínka jednoho dítěte, které mě velice bolestivě nakoplo do holeně - myslím, že to byla právě ta chvíle, kdy jsem se rozhodla, že s tímhle povoláním končím a ať si chodí strašit děti někdo jiný.

Ale ať už tak či tak, co mě na tom strašení bavilo nejvíce? S kamarádkou (taktéž čertem) jsme se vzaly za ruce, při chůzi vyskakovaly a spolu s ostatními zpívaly znělku z reklamy na Coca Colu - Vánoce jsou tady. Byla to taková ta předvánoční euforie a když se mě někdo zeptá: "Chodila jsi na Mikuláše strašit děti?" jen se uculím a vzpomenu si právě na tento moment, kdy si rodiče ťukali na čelo a nám to bylo fuk.

A jak že "slavím" Mikuláše teď, když jsem prakticky dospělá? No, vysvětlete babičkám, že už vám opravdu nemusí cpát do ponožek sladkosti, že. Přesto vždycky nějaké dostanu, ačkoliv už jen stylem "Tady máš něco ode mě na Mikuláše.". Rodiče to taky nepřešlo - ponožky se dávno vyhodily, stejně ale dostaneme s bratrem sáček sladkostí - u mě spíše sáček mandarinek, protože po těch se prostě můžu utlouct. A co v něm najdu ještě? Bramboru. Ani rodiče se hold v některých věcech nemění :)

Vánoce jsou zase tady (1): Vánoční tradice

Vánoční projekt z dílny Niklause, kdy se bude každý týden na blogu objevovat tematický článek spojený s tradičními Vánočními tématy - tradice, pečení cukroví,....

Tématem prvního článku jsou Vánoční tradice. Nevím nevím, jak moc se rozepíšu, protože u nás se tohle nikdy moc nevedlo. Jistě, rozkrajovali jsme jablka, schovávali si šupinu z kapra, pouštěli svíčky v dřezu a koukali, která kam doplave, a také jsme "věštili" pomocí vosku, který jsme nalili do dřezu s vodou a sledovali, jaké tvary vytvoří. Aha, hm, jak tak na to koukám, tak jsme tradic dodržovali celkem hodně...

Nicméně, mezi ty mé nejoblíbenější patří to, jak u nás celý Štědrý den probíhá. Tradičně vstáváme velice brzy, to aby se stihlo včas všechno nachystat, připravit a aby bylo na večer všechno hezké a v pořádku. Už od rána posloucháme Vánoční koledy, jak ty tradiční české, taky ty anglické. Rodiče očistí a naporcují kapra, kterého jsme si dříve vždy kupovali živého a nechali ho plavat ve vaně - rodiče to ospravedlňovali tím, abychom s bratrem měli radost - a my ji vážně měli, dokud neuhodila kaprova poslední hodinka - to pak bylo sníst kapra na večeři úkol hodný nesmírné odvahy a mnohokrát k němu ani nedošlo. Ovšem od chvíle, kdy se na Vánoce přestal kapr v naší vaně objevovat, je jídlem, na jaké se každoročně nejvíc těším.

Celý den probíhá v "pohodě" naší rodině vlastní - každý se s každým alespoň jednou pohádá kvůli nějaké prkotině, následně je uražený a v celé domácnosti se ozývají jen ty koledy. Vládne všude blázinec, obvykle obohacený o mou a tátovu hádku ve stylu" "Obleč si něco slavnostního" - Nic nemám" - "Tak si něco sežeň!" - "Obleču si džíny!" - "Ať tě to ani nenapadne!", která se ozývá rok co rok a kterou také rok co rok táta vyhraje. 

Na večeři máme tradičně domácí kuřecí polévku (rybí se u nás nevede), následně kuřecí řízky s bramborovým salátem a jako to nejlepší na závěr kapra, kterého si všichni náležitě vychutnáváme. Po večeři neotálíme a ihned se přesouváme do obýváku ke stromečku, celí nedočkaví na dárky. Ovšem nadšenému rozbalování předchází instalace kamery - mí rodiče jsou přímo posedlí dokumentováním. Poté, co se všichni náležitě vyřádíme na trhání balícího papíru, kterým jsou všechny dárky důkladně a pečlivě zabalené a jak se sluší a patří projevíme svou radost a vděčnost a nejlépe si všechny dárky oblékneme či porůznu vyzkoušíme, následuje přesun k televizi, kdy nám dělá společnost u pohádek 10 různých druhů cukroví. A zatímco většina rodiny jde o půlnoci spát, Emily sedí v pokoji na zemi obklopena svými dárky, které si láskyplně prohlíží, cpe se chlebíčky a plna entusiasmu se jako každý rok snaží svou kamarádku vytáhnout ven.

Druhý den ráno je "zbytková" snídaně - všichni čtyři členové naší domácnosti se vrhneme na chlebíčky, které ještě po mém večerním zátahu zbyly. Na oběd se jede k babičce, kde se tradičně sejde i zbytek rodiny a kde si také rozbalíme zbytek dárků, to vše samozřejmě za doprovodu důmyslného dokumentování. Na rozdíl od předchozího večera u nás doma se však s mamkou o foťák či kameru přetahujeme. Nutno dodat, že si ve většině případů prosadím svou.

A na závěr? Po zbytek Vánočních svátků se přejídáme cukrovím a koukáme na pohádky - já samozřejmě nemůžu vynechat Třetího prince, na kterého koukám rok co rok. A poslední tradice, jakou dodržujeme, je házení stromkem - opravdu. Bydlíme ve 4. patře bez výtahu, takže stromek po odstrojení letí z okna, kde si ho následně vyzvedne bratr a odtáhne ho k popelnicím.

A to bychom měli tak asi všechno. Uff, to jsem se to ale rozepsala! Snad alespoň někdo z vás bude mít tu odvahu a sílu dočíst článek až do konce :D A co vy, jaké slavíte tradice? Jak u vás vůbec celý Štědrý den probíhá? Jen se pochlubte do komentářů :)