neděle 9. prosince 2012

Vánoce jsou zase tady (3): Dárky


Vánoční projekt z dílny Niklause, kdy se bude každý týden na blogu objevovat tematický článek spojený s tradičními Vánočními tématy - tradice, pečení cukroví,....


Ach, dárky... Nedílná součást Vánoc, co? Těšili jsme se na ně jako děti, těšíme se na ně i teď - a kdo tvrdí, že ne, ten je pěkný lhář! A já bych samozřejmě mohla pojmout tento článek ve stylu "udělám vám pořádnou přednášku o tom, jak krásné obdarovávání je"...ale neudělám to. Toho byste si měli být všichni dost dobře vědomi. Místo toho využiju tento článek jako jakési ohlédnutí do minulosti všech Vánoc, kdy jsem zjistila, že Ježíškem jsem tak trochu já sama.

Škola. Na prvním stupni to fungovalo asi takhle - každý dá dárek tomu, kdo sedí vedle něj. No, dejme tomu, že tohle nebylo zrovna mé nejšťastnější období. Byla jsem "hodná, až blbá", takže se mnou každý zametal a ačkoliv já svému sousedovi vždy daroval pěkný dárek, sama jsem kolikrát brečela v koutě. Tolik o mých šťastných vzpomínkách.
Zato na druhém stupni, to už to bylo jen a jen na nás. Takže, honem se domluvit a jít nakupovat dárky pro všechny své přátele! Za mých "mladých let" vládla keramiku. Kdo nedal a nedostal keramiku, jako by nežil. Oblíbený byl u nás ve městě obzvláště jeden obchod, takže se samosebou udály i vtipné situace, kdy se osobě, která dárek darovala, vrátil dárek od někoho jiného, neřku-li od té stejné osoby! A na sněhuláky či anděly zapomeňte, vládli ježci a žáby. Žáby především. Po čase se stala keramika mírně řečeno nenáviděnou a obchod díky bohu zavřeli, takže nastal čas "osobních" dárků. Co že tím myslím? No, v té době jsem začala užívat zásadu "při nákupu dárků vycházej ze zálib osoby, pro kterou dárek kupuješ". A to jsem taky dělala. Touto zásadou se naštěstí řídila i většina mých přátel a já mám z této doby opravdu spoustu krásných dárků. A (až na tu zpropadenou keramiku) mám všechny doteď!

Momentálně se ze svých přátel obdarovávám pouze se dvěma lidmi (pokud počítám správně) - s kamarádkou, se kterou jsem (ač je to s podivem vzhledem k našim častým rozporům) zůstala kamarádkou celou základní školu až doteď. Momentálně pro ni promýšlím třetí dárek (ne, my nezůstáváme pouze u jednoho, nejsme přece žádní troškaři), muhaha. Už se těším, co na ně bude říkat, až jí je slavnostně předám, snad (po dlouhé době zase) u dýmkového dýchánku a vína, protože přece - Vánoce. Tohle jsou ty naše. Druhou osobou je moje soulmate, se kterou jsem se nikdy nepohádala. Ano, taky se tomu při své přirozeně konfliktní povaze divím, nicméně s takovou tou udivenou radostí. S tou je to těžší, protože při dárcích pro ni musím zapojit veškeré své umělecké a rukodělné nadání - všechny její dárky jsou totiž handmade!

A rodina? Inu, s tou je to na vážkách. U bratra mám to štěstí, že si většinou vzpomene na něco, co zrovna akutně potřebuje a ne mně už jen je, sehnat to. S tatíčkem není potíž a s maminkou... inu, snažím se jí vytříbit knižní vkus, takže asi víte, co může pod stromečkem očekávat. Na rozdíl ode mě - i ve svých 18 letech trvám na tom, že nechci až do poslední chvíle vědět, co dostanu. Jistě, trochu rodiče popíchnu a ti mě naštěstí (většinou) poslouchají, takže jsem vždy mile překvapena, ale...cože, vy se pořád divíte tomu, že chci překvapení? A proč jako? O to tu přece jde! Ne, vážně jsem nikdy jako malé dítě nehledala dárky všude po domě (i když jsem věděla, kde případně hledat). Na překvapení si stojím. To by pak nebylo ono. To bych totiž rovnou mohla dostat jen peníze a koupit si, co chci! Kdepak, na to já nehraju.
A nevadí mi, že nevím, co nakonec pod stromečkem rozbalím. Ještě se mi totiž nikdy nestalo, že bych dostala něco, co bych si nepřála. No dobře, jednou možná - to jsem měla zrovna (konečně) vlastní počítač a ačkoliv můj táta moc dobře ví, že nejsem žádný počítačový nadšenec, rozhodl se, že mi koupí na Vánoce klávesnici. Ano, čtete dobře. Ačkoliv jednu už jsem měla a rozhodně jsem si nestěžovala. V tu chvíli mi bylo vážně do breku - klávesnice? Pro mě?! No to snad ne. To bylo loni. Tento rok doufám, že pod stromečkem nenajdu myš, to by totiž byl opravdu špatný vtip. 
Pokud byste se ale podívali na všechny video záznamy ze všech Vánoc, které jsem zažila (rodiče jsou blázni do dokumentování, takže ano, všechny Vánoce máme pečlivě nafilmované), viděli byste na mně nefalšovanou radost. Protože lidé, kteří vás znají a milují, přece nemůžou šlápnout vedle! A o to tady jde především. Je jedno, jestli darujete nebo jste obdarováváni. Záleží na tom, že dárek je od milované osoby. Právě to dělá ty dárky tak krásné.

5 komentářů:

  1. Skvělý článek :) Když tak já uvažuji, tak jsem jednou dárky našel před Vánoci, ale už byly zabalené, takže jsem stejně neviděl co v nich je :D Ale vím, že ten večer hrály Sněženky a machři a když byla reklama, tak šla mamka dovařit polévku nebo co a já otevřel skříň a uviděl jsem dárky :D Ale nikdy jsem jim to neřekl :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi teda :D Zkazil sis překvapení! :D A díky :)

      Vymazat
  2. Hezky napsané. A pak, že to nikdo nebude číst. :P Takže do Brna Ti mám dovézt myš říkáš, jo? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujuu :) No tak dva lidi si to přečtou, no! :D A ne, myš prosím ne, to by byl teprve konec. Jednu už mám, děkuju pěkně :D

      Vymazat
  3. No to překvapení ti závidím. Já už 2 roky žádná překvapení nemám, většinou si musím dárky kupovat sama a co teprv knížky. :P To abych to i sama zabalila. ;)

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...