Recenze: Měděný jezdec

Autor: Paullina Simons
Série: Měděný jezdec
Díl: První

Přeložil: Josef Orel, Marie Orlová

České vydání: 616 stran, hardback

Nakladatelství: Ikar, 2013

Česká anotace: Poutavá historická freska je zároveň nezapomenutelným příběhem o lásce vzdorující hrůzám války i lidské zášti. 17letá Taťána vyrostla v Leningradě, v městě, kde památníky zašlé slávy kontrastují s šedivou realitou stalinského Ruska. V roce 1941, ten den, kdy Němci napadnou Rusko, se Taťána poprvé zamiluje - vzápětí pocítí trpkost zakázané lásky: nadporučík Alexandr Bělov je vyvolený její sestry Dáši. Navíc má Alexandr temné tajemství - pochází z rodiny amerických komunistů, kterou zlikvidovalo NKVD. Lásce Taťány a Alexandra není přáno: město drtí německá blokáda, hladomor, zima a všudypřítomný strach ze smrti. Ale jindy slabá Táňa se ukáže jako nejsilnější člen rodiny a s Alexandrovou pomocí překonává všechny útrapy. Nejtěžší zkouškou však bude odolat vlastní touze…

Co, proč a jak aneb Moje reakce:

 Jsem prostě v koncích. Nervy v kýblu. Pocity mě nadobro upustily. Nemyslím. Přežívám. Paullinu by měl někdo zažalovat za psychické týrání, a zároveň odměnit Nobelovkou, že napsala tak úchvatnou knihu.

Trocha toho recenzování:

Že je kniha už nějaký ten pátek vyprodaná a sehnání jejích stávající výtisků se blíží pokusu o sebevraždu, jelikož si je jejich majitelé střeží jako oko v hlavě, to musí o něčem svědčit. Že musela být kniha podruhé vydána v reedici, kdy se po ní čtenáři vrhli jako hladoví supi, to už musí sakra o něčem svědčit. Ale nic vás nepřipraví na tu prázdnotu, která vám po dočtení zůstane v srdci. Absolutně nic.
Jedna z nejgeniálnějších knih, jaké jsem kdy četla, má přes 600 stran a je psána tak titěrným písmem, až si na ni musí čtenář vzít lupu. Pokud by byla vytištěna v širokém formátování a s písmenky jako pro slepce, na jaké jsme v dnešní době již zvyklí, svou tloušťkou by se mohla klině měřit s Biblí. A pokud vezme do ruky knihu čtenář, který se již několikrát popálil trendem, kdy kvantita přesahuje kvalitu - která při více jak 400 stranách značně pokulhává -, zcela jednoznačně se vyděsí a představí si, kolik opisů bude muset přeskočit, aby se dostal až k samému jádru příběhové linie. Protože historický román přece musí obsahovat spoustu popisů! Omyl, nemusí. A ten, kdo knihu s podobnou myšlenkou odloží zpět do regálu, je hlupák - a to bez pardónu.

Paullina Simons má zvláštní dar - povedlo se jí napsat obsáhlou knihu s tak perfektním příběhem, že ani jednou nezakulhá a udrží čtenářovu pozornost až do konce. Dokázala stvořit hlavní hrdinku tak naivní a slabou a hlavního hrdinu tak majetnického a žárlivého, že si je oblíbíte, přičemž vás ani jednou nenapadne se ptát, jak je sakra možné, že to, co vám v jiných knihách na postavách vadí, v této knize na postavách obdivujete. Nacpala na šest set stran milostný čtyřúhelník a jednoho záporáka slizkého jakou houby v nálevu, a ačkoliv jsou oba dva tyto aspekty jako vystřižené z červené knihovny a přetékají klišé, absolutně vám to nebude vadit. Po celou dobu nepřestanete držet Taťaše palce, budete ji hlasitě povzbuzovat, zatímco půjde v časných ranních hodinách během bombardování pro příděly, budete nadávat z plných plic na její sobeckou rodinu, a budete povzbuzovat Alexandra, aby celou tu zpropadenou válku přežil a všem, kteří Taťáně ubližují, rozbil hubu. Při pár - totiž spoustě - srdceryvných scénách  prosmrkáte dvě balení papírových kapesníčků a nejednou se pokusíte izolepou slepit své srdce, které vám už na prvních 30 stranách kniha ukradne a bude po něm šlapat, skákat, trhat ho a pálit ho a na konci vám jej vrátí zcela zničené a s depresí navíc. Tohle všechno s vámi kniha udělá. A světě div se, vy jí za to budete vděční a budete ji milovat.

Závěrečné hodnocení:

Co dodat? Kniha je psána svižně, jazyk psaní je přizpůsoben době, v níž se děj odehrává (což však ničemu neškodí a nepřekáží), postavy jsou silné ve své slabosti, opisů se opravdu bát nemusíte, ačkoliv to tak nevypadá, tak se i párkrát zasmějete, v části Lazarevo zjistíte, jak by vypadaly Fifty Shades, kdyby se odehrávaly o nějakých 70 let dříve, překlepy nepotkáte a jako malá třešnička na dortu jsou úryvky z Puškinova Měděného jezdce (díky čemuž kniha dostává něco víc na autentičnosti) a dvě mapy hned v úvodu knihy (díky nimž můžete sledovat, kudy se Taťána s Alexandrem procházeli a kde co všechno dělali). Ale i bez tohoto malého bonusu by byl Měděný jezdec knihou, která bez jakékoliv diskuze stojí za přečtení.

Mé hodnocení: 10/10

- Chtěla bych poděkovat nakladatelství Knižní klub za poskytnutí recenzního výtisku

- Knihu si můžete objednat na stránkách nakladatelství

- Anotace i obrázek obálky byly použity ze stránek nakladatelství