pondělí 1. července 2013

1

Přes lesy, přes hory, přes doly… dál a dál, až tam, kde slunce zapadá…kde je nedohledné moře, tak široké a daleké, které nikde nezačíná a nikde nekončí, které okouzluje a mámí a vábí, které uvrhne zbloudilou duši do zapomnění, ukradne všechny její tužby, pohltí je ve vlnách a odnese vše, čím člověk je, byl a bude. Moře zapomnění, to byl cíl, který jsem si vytyčila, a kam jsem mínila za každou cenu dojít. Jeho magická moc vlastně nespočívala v zapomnění bolesti. Spočívala ve ztrátě sebe sama. Bylo mi to jedno.
Co jsem si pamatuji, celý život jsem se motala v klubku vztahů. Když jsem si myslela, že už mám počátek jednoho, ukázalo se, že musím projít celou spoustou smyček a rozmotat spoustu uzlíků, než zjistím, že to, co se zdálo jako začátek, je konec, a já musím hledat dál. A tak jsem rozmotávala a znovu zamotávala, hledala a následovala, chytala se za vlastní stín, plakala, smála se, znovu doufala a rozmotávala, abych nakonec zjistila, že se to klubko za celá léta nijak nezměnilo, zůstávalo neměnné jako mé umělé kytky na parapetu levného dvoupokojového bytu, který jsem obývala jen já a má polámaná duše.

2 komentáře:

  1. Vypadá to jako velice slibný začátek něčeho, co zatím nedokážu identifikovat. :) Každopádně bych nepoužívala ty tečky, některé věty zkrátila a zkusila předělat tu dlouhou větu, kde každá vedlejší věta začíná slovem KTERÁ. Jinak velice zajímavé. :)

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...