3

Pozn.: Patetická.

Ještě nikdy jsem se necítila tak volná. Stála jsem na mostě, pode mnou hezkých pár desítek metrů a proudící řeka, převalující se přes balvany velikosti osobního auta. Nade mnou létali racci, obloha byla klidná, tichá, bez jediného mraku, slunce svítilo svou oslepující září a vyhánělo na mou kůži pihy. Přišlo mi to jako hezký den. Dost hezký na to, udělat, co jsem už dlouho chtěla. Jen vteřinu jsem zapřemýšlela o tom, jaké to vlastně bude. Rozpřáhnout ruce, letět, na jeden prchavý okamžik se cítit svobodná, křičet z plných plic. Přemýšlela jsem, jestli se mi promítne celý život před očima, jestli zalituju. Než jsem si to stihla rozmyslet, skočila jsem.

O pár vteřin později mě vymrštilo zpět bunjee jumpingové lano. Křičela jsem.

2

Upozornění: Následující ať-už-je-to-cokoliv obsahuje nepřiměřenou spoustu vulgarismů. Číst na vlastní nebezpečí.

Jestli se mě ještě někdy nějakej zamrdanej šmejd zeptá, proč mám obří koupelnu, ale žádnou vanu, nakopu ho do tý jeho prdele tak, až mu předkem vyletí koule do krku, a pošlu ho do hajzlu. Ne, do hajzlu ne, bude to do pekla, hned první třídou a bez možnosti návratu, protože takový kretény tu nikdo nepotřebuje. Prostě mám zkurvenej sprchovej kout, a co. Při koupání ve vaně se všecko to svinstvo nalepí zpátky na kůži. Sprcha odnese všechny sračky do kanálu. Včetně toho lepkavýho hnusu, kterýmu zbytek lidstva říká vina.

1

Přes lesy, přes hory, přes doly… dál a dál, až tam, kde slunce zapadá…kde je nedohledné moře, tak široké a daleké, které nikde nezačíná a nikde nekončí, které okouzluje a mámí a vábí, které uvrhne zbloudilou duši do zapomnění, ukradne všechny její tužby, pohltí je ve vlnách a odnese vše, čím člověk je, byl a bude. Moře zapomnění, to byl cíl, který jsem si vytyčila, a kam jsem mínila za každou cenu dojít. Jeho magická moc vlastně nespočívala v zapomnění bolesti. Spočívala ve ztrátě sebe sama. Bylo mi to jedno.
Co jsem si pamatuji, celý život jsem se motala v klubku vztahů. Když jsem si myslela, že už mám počátek jednoho, ukázalo se, že musím projít celou spoustou smyček a rozmotat spoustu uzlíků, než zjistím, že to, co se zdálo jako začátek, je konec, a já musím hledat dál. A tak jsem rozmotávala a znovu zamotávala, hledala a následovala, chytala se za vlastní stín, plakala, smála se, znovu doufala a rozmotávala, abych nakonec zjistila, že se to klubko za celá léta nijak nezměnilo, zůstávalo neměnné jako mé umělé kytky na parapetu levného dvoupokojového bytu, který jsem obývala jen já a má polámaná duše.